O tajném životě stromů. Rozhovor s německým spisovatelem a lesníkem Peterem Wohllebenem

Zabývá se tím například František Baluška, český vědec působící na univerzitě v Bonnu, spoluzakladatel oboru neurobiologie rostlin. Položil si právě tuhle otázku – zda rostliny můžou cítit bolest.

Pokud je bolest jen vyslaný signál, na nějž následuje chemická odpověď, může se jednat o automatismus, reflex. Ale rostliny produkují také substance potlačující bolest, jako to děláme ve stresových situacích my lidé. Když podáte sedativa člověku, přestane jeho tělo tyto substance produkovat. A když podáte sedativa rostlině, zachová se úplně stejně. Kdyby bolest byla jen reflex, nebylo by nutné ji potlačovat. Když tedy rostlina produkuje tyto utlumující látky, a přestane pod vlivem sedativ, je to náznak, že i rostlina pociťuje bolest a je svým způsobem vědomá.

Samozřejmě to zní neuvěřitelně a současná biologie tu může působit trochu ezotericky, ale jde o závěry relevantních vědeckých výzkumů.

Otázkou samozřejmě je, co je to vědomí nebo co je inteligence. Pořád nevíme, jak se v našich mozcích rodí i ty nejjednodušší myšlenky. Takže si pokaždé řekneme, že nezáleží, co to vlastně je, ale zkrátka my lidé to máme a ostatní formy života ne. Vyhrazujeme si tím jakousi exkluzivitu.

Ale myslím si, že jestli něco jako vědomí existuje, pak ho musejí mít i rostliny. Protože znají hranice svého těla, vyvinuly si individuální strategie přežití, pravděpodobně cítí bolest, starají se o své potomky, a dokonce dokážou pomocí kořenů rozeznat vlastní příbuzné.

Huseníček rolní, který je pro botaniky něco jako laboratorní myš, protože se na něm dobře provádějí pokusy, je přímo schopný vidět – tedy vizuálně rozpoznávat – mezi okolními rostlinami nejen příslušníky stejného druhu, ale přímo členy vlastní rodiny.

Další zajímavou rostlinou je například liána Boquila trifoliolata, která se chová jako chameleon – umí napodobovat tvary listů ostatních rostlin.

Současné biologické výzkumy nám odhalují tolik úžasných věcí, že o tom všem ani nestíhám psát.

Například z loňského výzkumu, který proběhl v Lipsku, vyplývá, že se duby dorozumívají s ptáky, aby se zbavily housenek. Duby spolu také dokážou komunikovat přes stovky kilometrů – na takovou vzdálenost synchronizují své květy. Pořád nerozumíme tomu, jak to dělají, ale víme, že to funguje a že je to nezávislé na vnějších vlivech typu počasí.

Jeden aktuální britský výzkum se pak věnuje houbám. Vědci srovnávali elektrické signály při komunikaci hub a při komunikaci lidí a zjistili, že oba typy signálů si jsou velmi podobné. Zdá se, jako by houby dokázaly tvořit celé věty, což na první pohled působí bláznivě. Ta studie se ke mně dostala začátkem dubna a chvíli jsem si myslel, že jde o aprílový žert.

Nejsem si samozřejmě stoprocentně jistý, jestli na stromy můžeme aplikovat lidský koncept smutku, ale ta představa se mi líbí. Známe například fenomén, kdy se dva stromy, které rostou dostatečně vedle sebe a mají se navzájem rády, „obejmou“ a dál rostou společně jako jeden strom. Když jeden z těch původních stromů pokácíte, druhý obvykle do pár let uhyne. Připomíná mi to starší lidské páry.

Je to pro nás těžko představitelné: stát celý život na jednom místě. Na druhou stranu, když dokážete komunikovat na stovky kilometrů, získáte obrovské množství informací, a budete tak mít povědomí o spoustě věcí. Život stromu je pomalejší než život člověka, ale nemyslím si, že by stromy vnímaly svůj život jako pomalý – z psychologie víme, že vnímání rychlosti času je subjektivní, nudné dny nám můžou připadat jako měsíce a jindy zase čas ubíhá zběsile rychle. Stromy možná neprožívají tolik věcí jako my, ale zase žijí mnohem déle, takže nakonec třeba budou mít podobný počet zážitků.

Život stromů lze přirovnat k životu lidí – znají přátelství i nepřátelství, bojují spolu, dějí se jim dobré i špatné věci, zažívají úrazy… Takže prožívají fascinující životy. Jen by o nich vyprávěly asi úplně jinak, než jsme my lidé zvyklí.

Je to stejné jako s využíváním zvířat. Velkochovy, v nichž zvířata trpí, jsou nemorální – a stejně tak jsou nemorální plantáže na dřevo. Monokulturní výsadby jsou takovými „velkochovy“, v nichž stromy trpí a nemůžou naplňovat své přirozené potřeby. Jsou proto choulostivé a často hynou v důsledku chorob či kalamit. To má pak mimochodem dopad i na naše životy, protože stromy na takových plantážích nám nedávají užitek, jaký potřebujeme. Ve srovnání s přírodními, nedotčenými lesy mají tyto stromy z „velkochovů“ méně kvalitní dřevo, méně zadržují vodu a méně ochlazují atmosféru.

Myslím, že bychom hlavní práci měli nechat na přírodě a co nejméně jí do toho zasahovat. Žádný uměle vysazený les není lepší než les přírodní. Pokaždé, když se snažíme vytvořit lepší les, nakonec zjišťujeme, že to nefunguje. Za neutěšenou situaci našich lesů nemůže klimatická krize, ale my sami – klimatická krize jen zviditelňuje naše dlouhodobé chyby.

V současnosti trpíme velmi vysokými teplotami. A v nedotčených lesích jsou teploty až o deset stupňů nižší než v lesích uměle vysazovaných, a navíc v nich více prší – toho si už před dvěma sty lety povšiml slavný vědec Alexander von Humboldt, dnes to máme potvrzené satelitními daty.

Zdá se, že nastává konec lidmi vytvořených lesů, protože prostě nefungují. My vlastně nevíme, jak les pracuje. Určité věci dokážeme změřit, ale pořád neznáme ani většinu druhů organismů, které ho obývají, a to ani u nás v Evropě. Odhaduje se, že až osmdesát procent druhů je dosud neobjeveno – týká se to především bakterií a hub; obě tyto skupiny organismů přitom mají pro ekosystém lesa obrovskou důležitost.

To je těžká otázka. Možná v některých výjimečných případech je lidská intervence vhodná, kupříkladu když je vzdálenost mezi dvěma lesy příliš velká, takže se semena nemůžou šířit pomocí větru nebo ptáků – v takovém případě si lze představit výsadbu, samozřejmě jen původních druhů stromů.

Máte pravdu, že na planetě skutečně neexistuje žádné místo, jež by nebylo ovlivněné činností člověka, v současné době třeba mikroplasty nebo znečištěním vzduchu. Ale ve všech případech si příroda dokáže poradit líp, než bychom to dokázali my.

Tím nechci říct, že by neměla existovat produkce dřeva, jen že by se stromy neměly uměle vysazovat, a když se nějaké stromy mají kácet, musí se zvažovat, jestli to pro daný les nebude příliš, jestli to nenaruší jeho rovnováhu.

Ano, můžeme se zaměřit třeba jen na chladicí efekt. A protože, jak už jsem řekl, díky satelitním měřením víme, že v přírodních lesích se drží nižší teplota než v uměle vysazených plantážích, pak by vlastníci takových plantáží měli dostávat nižší státní podporu. Když vlastník vykácí stromy příliš brzy, les se zase oteplí, a proto by měla být vyšší i cena takového dřeva. Dřevo by tedy celkově mělo být dražší, protože do něj musíme započítávat klimatické efekty. Nemělo by se ani pálit – což je věc, kterou bude pravda v dnešní energetické krizi těžké prosazovat.

Uměle vysazované monokultury jsou zároveň hlavním zdrojem lesních požárů, které v současnosti vidíme i v Evropě – nedávno jsme ostatně jeden takový zažili přímo na česko-německé hranici.