Neroztříšti se, Paolo! Jan Němec nad Sorrentinovým filmem Boží ruka

Paolo Sorrentino ve svém novém filmu Boží ruka skutečně znovu kráčí ve Felliniho stopách. Jestliže Velká nádhera upomínala na Sladký život, Boží ruka je něco jako Sorrentinův Amarcord. Návrat na místa dospívání, svět viděný očima mladého hlavního hrdiny, probouzející se sexualita živená ženami s velkými ňadry – Amarcord a Boží ruku dělí téměř půl století, ale vypadá to, že některé věci se nemění.

Z castingové scény se ostře střihne na neapolskou ulici. Bratři Marchino a Fabietto kráčí vedle sebe a Marchino si stěžuje, že Fellini shledal jeho tvář příliš konvenční. „Co ještě říkal?“ ptá se dychtivý Fabietto. „Nic. V jednu chvíli mu volal novinář. Fellini mu řekl: Kino není nijak užitečné. Je to jen rozptýlení… Rozptýlení od reality. Realita stojí za houby.“

Dialog však přeruší něco naprosto nečekaného, co Felliniho resumé dokonale popře – v zaparkovaném autě se staženým okénkem sedí Diego Maradona. Nejlepšího hráče světa v polovině osmdesátých let skutečně koupil provinční fotbalový klub SSC Neapol, a Maradona je na jihu Itálie dodnes bohem. S Neapolí dvakrát vyhrál italský titul, byl to zázrak a současně vzpoura proti bohatým klubům ze severu. Když se zpráva o Maradonově příchodu do Neapole potvrdí, slaví to nejen bratři Marchino a Fabietto, ale i široká rodina a vlastně celá Neapol. A Fabietto dostane od otce k narozeninám sezonní permanentku, která mu později zachrání život.

Sorrentino se rozhodně nebojí zvát do svých filmů slavné postavy. V „politickém baletu“ Božský (2008) to byl veterán italské politiky Giulio Andreotti, o deset let později Sorrentino natočil typově podobný film o Silviu Berlusconim Oni a Silvio (oba politiky mimochodem ztvárnil Sorrentinův dvorní herec Toni Servillo, který se objevuje i v Boží ruce). Tím však podobnost s novinkou končí. Božský, Oni a Silvio a koneckonců také Velká nádhera zobrazují nejvyšší patro italské společnosti a místy připomínají spíše hudební klip než film. Pompézní výprava, výrazná hudba a casting, ve kterém hraje prim fyzická krása, vytvářejí dohromady s občas dost vyprázdněnými dialogy zejména z filmu o Berlusconim téměř nesnesitelnou podívanou.

Sorrentino však umí i něco jiného, a právě Boží ruka je toho dokladem. Návrat k neapolskému mládí režiséra zbavil tučného patosu, Boží ruka se téměř obejde i bez hudby mimo obraz; o emoce se zde starým dobrým způsobem starají herci a poctivě vystavěné situace.

Půlku filmu divák sleduje jakousi feel good rodinnou komedii s několika plnokrevnými postavami a orlojem zábavných karikatur kolem. Teprve poté, co dojde k rodinné tragédii, se film láme, zaostří na Fabietta a stává se z něj příběh o zrání umělce či coming-of-age drama.

Šev mezi dvěma polovinami filmu je nečekaný, ale podle všeho autobiografický, podobně jako mnoho dalšího včetně lokací (například filmová rodina Schisových bydlí přímo v činžáku, kde žil i Sorrentino). Boží ruka tak má onu těžko postižitelnou kvalitu snímků, ve kterých tvůrce vzdává hold uplynulému času vlastního života. V tomto směru se řadí nejen vedle zmíněného Amarcordu, ale třeba také po bok Romy Alfonsa Cuaróna. S ní Boží ruku mimochodem pojí i to, že jejich primární publikum už není v kinech, ale na platformě Netflix.

„Boží rukou“ je u Sorrentina ta, kterou Maradona neregulérně skóroval ve čtvrtfinále mistrovství světa v roce 1986 v zápase Argentiny proti Anglii. Ale je to i ten zásah osudu, který Fabiettovi zachrání život, když před rodinným výletem upřednostní možnost vidět Maradonu v akci na domácím stadionu. Stejnojmenný film působí jako Sorrentinův epitaf za smrt rodičů, jako pocta Neapoli a návrat k sobě samému.

Fabietto v podání vynikajícího Filippa Scottiho neodbytně připomíná Timothée Chalameta z dramatu Dej mi své jméno, z něhož se mezitím i díky hlavní roli v Duně stala globální hvězda. Boží ruka však není film o úspěchu a slávě, které čekají jak na autobiografického Fabietta, tak na herce, který ho ztvárnil. Je to film o vášni, která je vždy také utrpením, o smutku uvnitř věcí a nejistých začátcích. A tak nějak mimochodem taky nejlepší Sorrentino za hodně dlouhou dobu.

V jedné ze závěrečných scén postava režiséra-mentora křičí na Fabietta: „No tak, ty tupče, máš co vyprávět? Máš nějaký příběh?“ Do kouta zahnaný Fabietto odsekne, že když umřeli rodiče, nesměl se na ně jít podívat. Přísný režisér několikrát opakuje: „Neroztříšti se, Fabio, neroztříšti se!“ Sorrentino v Boží ruce předvádí, že jestliže se člověk neroztříští, ale sleduje téma, které ho pronásleduje, může kino přece jen být něčím víc než pouhým rozptýlením.