Článek
Časy se totiž změnily. Po krušné pandemické dvouletce se nejen na literární provoz začaly sunout další katastrofy – země se mentálně posouvá ke konzervatismu, Rusko napadlo Ukrajinu a v důsledku toho nás zasáhla energetická krize. To vše poznamenalo přednesené projevy i tematické bloky.
Nejradikálnější a zároveň nejvěcnější a řekněme i nejsoučasnější příspěvek přednesl z českých spisovatelů Stanislav Biler. Ve shodě s tradicí moderní kultury v nejširším slova smyslu nepřímo vyzval spisovatelskou komunitu, která sama si přitom mnohdy stýská na nezájem veřejnosti i médií, ke spoluúčasti na světě:
„Nabízí se říct, že zrovna dnes není možné stát stranou, ale to nebylo možné nikdy. Přesto to při pohledu zpět vypadá, že zrovna literární svět nestojí snad stranou, ale někde úplně jinde a já ani nevím, kde to je. Území, které kdysi obývali ti nejkritičtější a nejcitlivější, osídlily dekorace, dečky přes televizi, závoje přes oči, krasopisné metafory odvádějící pozornost. Subverzi nahradila submise a únava, tištěná verze lexaurinu. (…) Ze situace čtyřiceti let nesvobody pod despotickým režimem tady kupodivu i ty nejkritičtější hlavy, s několika výjimkami, vyvodily, že bude nejlepší režim následující nekritizovat a rovnou s ním mlčky kolaborovat. A to je strašlivý omyl a selhání.“
Stanislav Biler
Alena Wagnerová mluvila podobně o důsledcích ztráty perspektivy a kulturní diskontinuity po roce 1989. Zmínila též popření kultury politickým antikomunismem, vytlačení kulturních elit na okraj společnosti ve jménu neoliberalismu a s tím související Klausovu pomstu na těchto elitách – jakkoli sám byl v šedesátých letech přičinlivým přispěvatelem literárních časopisů.
„Nechte nás už bejt“
Bohužel většina současných autorů má o literatuře podstatně omezenější představu. Petra Hůlová se v diskusi vymezovala vůči „ideologickému nátlaku“ části kritiky, zdůrazňovala spisovatelskou odpovědnost jazyku a jako výhradní motivaci pro své psaní vnímá úžas.
Obdobnou pozici zaujal básník Pavel Novotný, který svou averzi k organizovanosti a společenským přesahům literatury demonstroval rezignací na „projev“, který nahradil upozorněním, že se organizovat ani angažovat nehodlá.
Jako by ty autory někdo naháněl do průvodu a nutil podepsat spolupráci s vládní stranou. Přitom je to spíše naopak.
Vítěz Litery za prózu Stanislav Biler: Žijeme neudržitelnou dystopii
Jak kontrastní oproti tomuto „nechte nás na už bejt“ byly projevy ukrajinských a běloruských hostů nebo navazující diskuse, které formulovaly funkci literatury naopak v návaznosti na to, co prožívá celá společnost, tedy čtenáři.
Publicistka Soňa Koškinová popsala stoleté úsilí ukrajinské kultury o vzdor vůči rusifikaci a ruskému imperialismu. Neméně naléhavý byl projev překladatele a publicisty Sjarheje Šupy, jenž popsal systematickou represi, která probíhá všemi prostředky a na všech úrovních běloruského literárního života. Východoevropští hosté zmínili také českou tendenci vše na Ukrajině komentovat ruskýma (jakkoli samozřejmě i opozičníma) očima či naše uplatňování kolektivní viny, kdy například nedostupnost víz dopadá i na běloruské opoziční literáty.
Petra Hůlová
Vrátíme-li se k české situaci, i vtipně napsané projevy letošního sjezdu, sebeironicky reflektující neveselou autorskou situaci, rezignovaly na systémovou kritiku nebo naplňovaly výše popsaný literární a lidský nechumelismus: padly tak stesky na málo peněz, nevnímavé čtenáře, úpadek jazykové kultury, sociální sítě, marketing, šovinismus, bestsellerové recepty, knižní trh či média. Tedy všechny ty nepříznivé okolnosti existence současné literatury.
Vyvléct literaturu z izolace
Jeden z bloků se věnoval konkrétně materiálnímu zázemí české kultury, přičemž popis současné kulturní politiky v příspěvcích Jany Návratové nebo Anny Štičkové budil dojem (zcela realistický samozřejmě), že žijeme v rozvojové zemi.
To úzce souvisí i s genderovou otázkou, která je pevnou součástí otázky sociální (a také etnické, jak ukázal projev romské autorky Ivety Kokyové). Navíc zdaleka nejen ve smyslu kulturní politiky, ale i ve smyslu demokratických norem uvnitř literární komunity či kulturní veřejnosti, jejíž podstatná část se dosud obtížně vyrovnává s výskytem žen v literatuře – kdyby jen tito jinak zcela jistě svobodomyslní muži tušili, že existují i LGBTQ+ autoři a autorky, nebo též třídně a regionálně odlišné zkušenosti se světem…
Esej Evy Klíčové: Za českou literaturu radikálnější
Z trefného projevu Alžběty Stančákové lze k této otázce ocitovat alespoň následující:
„Nebudeme-li chránit citlivější členky a členy scény, dopadne to tak, že budou psát jen ti s kachním žaludkem, a my se pak zas v panelech budeme na konci roku dohadovat, proč ani letos česká literatura nic zajímavého nenabídla. Kohokoli příčetného totiž působení na literární scéně – ještě v kombinaci s klientelismem a nepotismem – akorát odradí.“
Letošní spisovatelský sjezd byl daleko neformálnější a komornější než ten předchozí. Oč méně světoborné měl ambice, o to byl konkrétnější a otevřenější. Příznačně ovšem drtivá většina z nejzavedenějších autorů a publicistů nedorazila. Hlas si tak vzali především ti, kteří mají vůli k vyvlečení literatury ze společenské izolace. Jejich literárním minimem by mohla být poznámka Kláry Vlasákové, že než začne psát, přemýšlí, jestli by její téma mohlo zajímat i někoho jiného.
Autorka je literární kritička a byla i jednou z vystupujících na Sjezdu spisovatelů 2022.
