Kulturní zážitek roku 2015: Tučková, Škabraha, Zemančíková, Balvín, Toman, Horáková a Vlasák

Největším kulturním zážitkem roku pro mě byl sociokulturní počin organizovaný k příležitosti 70. výročí konce druhé světové války. Odehrával se po celých dvanáct měsíců v Brně a nesl název Rok smíření. Zapojilo se do něj na třicet brněnských institucí, aby přezkoumaly, zhodnotily nebo prostě jen akcentovaly poválečnou problematiku vyrovnání se všemi, kteří ve čtyřicátých letech z Brna zmizeli. Tedy s našimi někdejšími židovskými, romskými a také německými sousedy. Program zahrnoval besedy, výstavy, divadelní představení či autorská čtení a oslovil velké množství diváků. Myslím, že Brno Rokem smíření žilo velmi intenzivně, a že v něm tak kromě stopy v podobě oficiální Deklarace smíření a společné budoucnosti zůstane i silný otisk v myslích občanů, kteří teď budou o své minulosti přemýšlet s hlubším vhledem a otevřeností. Bude se nám to rozhodně hodit.

Nová edice snímku Tenkrát v Americe, vrcholného díla Sergia Leoneho. Oproti dosud nejrozšířenější verzi je v té nové asi dvacet minut navíc; jde o materiál, který musel být v roce 1984 vystříhán, aby stopáž klesla pod čtyři hodiny. Kvůli nedostupnosti původního negativu je technická kvalita zrekonstruovaných scén kolísavá, na umělecké síle však neztratily a opusu dávají úplnější tvar, zejména s ohledem na osudy a vztahy jednotlivých postav. Zatímco o něco známější Leoneho film Tenkrát na Západě je osobitý western, v Tenkrát v Americe se režisér pustil na pole gangsterky. Jádro však zůstává stejné: estetizovaná machistická gesta smísená s třídní bezmocí a nostalgií po rytířských hodnotách, válcovaných světem bank a magnátů. Velké italské téma pro velký americký film.

Zrovna v době, kdy se v médiích tak moc mluvilo o Řecku, jsem četla knihu Evy Stehlíkové Vetera et nova – její eseje o řeckém, římském i latinském divadle a literatuře, ale také texty o antických mýtech a archetypech lidského chování a jednání v moderní literatuře a dramatu. A vlastně také v životě. Právě na základě četby jejích knih jsem se vypravila do řeckých Delf. Celý prudce svažitý prostor tohoto posvátného okrsku, končící stadiem docela nahoře, je úchvatným zážitkem, jaký si člověk sám od sebe nepředstaví. Dole stojí obklopen zbytky staveb, když vystoupá k divadlu, uvidí moře. A nahoře se zjeví vrcholek Parnasu, bílý, jakoby politý řeckým jogurtem. Sochy, rekvizity a inventář jsou v muzeu, tam se člověk také setká s Vozatajem, bronzovou sochou s pronikavýma očima. A uvidí neuvěřitelně dokonale, s prostorovou suverenitou, jakou na dvojrozměrné reprodukci nelze docenit, provedené reliéfy, které jsou poctou tělu člověka i zvířete a jeho pohybu. Tedy životu, protože co jiného je život?

Předloni jsem si pořád dokola pouštěl písničky od Lily Allen nebo Lany Del Rey, v roce 2015 mě dostal The Weeknd. Ten se teprve před dvaceti pěti lety narodil jako Abel Tesfaye v Kanadě etiopským rodičům a už dnes zpívá, jako by se z hrobu vrátil Mr. Michael Jackson. V hypnotických aranžích jeho skladeb se mísí vlivy hip hopu, R, rocku a kdo ví, snad i arabské hudby, okouzlil mě ale hlavně rychlým přechodem z hlubších poloh hlasu k falzetu. Afroameričan s basquiatovským hárem působí skromně, což kontrastuje s jeho nabušenými texty. Stejně jako jeho videa jsou sice Weekndova slova o ničem, ale muzika je to návyková. Naštěstí mám pro závislost na hudbě osvědčený metadon: Když si konečně dokážu skladbu sám přehrát, přestane mě zajímat. Teď už si brousím trsátko na novou Adele.

Věří ještě někdo, že by idea mohla být důležitější než hmota? Že by formovala svět – a nikoli naopak? Právě na to se ptala letní výstava významného belgického symbolisty Jeana Delvilla v pražském Domě U Kamenného zvonu. Nabídla to, co musí každý milovník výtvarného umění konce 19. století ocenit – symbolistní duchovnost, která avantgardám přijde zajisté směšná, ale v dnešním světě ji jaksi nic nenahrazuje. Delvillovo dílo stmeluje jednoznačné přesvědčení, že duchovní pronikavost je klíčem ke skutečnosti. V tomto ohledu byla jeho výstava lázní pro ty, kdo dosud nepokládají lidskou inteligenci za hendikep. Delvillův život nabízí zároveň jiný vzorec než u obvyklého „prokletého básníka“: jako profesor bruselské akademie se těšil vážnosti a dostával významné zakázky – monumentální výzdobu veřejných budov. V druhé polovině 20. století došlo k úpadku zájmu o jeho dílo; dnes se ale vynořuje jako fénix… nebo jako idea vítězící nad hmotou.

Nejsilnějším zážitkem pro mě byla představení Underground Comedy Praha, volného sdružení mladých stand-up komiků z celé republiky, kteří vystupují na různých místech po Praze. Máloco mě už dokáže rozesmát, ale tahle parta mě opakovaně dohnala k hýkání a k slzám. Je pro mě důkazem, že slovní humor v téhle zemi nezemřel, jak by se mohlo zdát někomu, kdo je odkázán jen na televizní produkci. Stejně sympatickou a spontánní energii pro mě mají Povídky ze zdi – facebooková skupina, kterou vede hudebnice a spisovatelka Zuzana Dostálová. Vznikají v ní „štafetové“ povídky, na nichž spolupracují novináři a spisovatelé, ale i lidé, kteří se psaním neživí. Na společných veřejných čteních panuje atmosféra připomínající obrozenecké salony.

Dlouho jsem si myslel, že holocaust je něco natolik tíživého, že uvěřitelně ho obtisknout na filmové plátno snad ani nejde. Zviklaly mě až tyhle dva snímky. V Saulově synovi Lászla Nemese sledujeme člena Sonderkommanda, složeného z vězňů koncentračního tábora, kteří mají na starost obsluhu plynových komor. Kamera tu postavu apatického Saula pozoruje celou dobu z bezprostřední blízkosti. Maďarský režisér nedovoluje odstup ani nadhled, ale ani propadnutí laciným emocím. I proto je zhlédnutí jeho filmu tak neuvěřitelně intenzivní zkušeností. To Němec Christian Petzold na to šel jinak. Ve svém Fénixovi nabízí intelektuální rozbor dobrovolného poválečného zaslepení svých krajanů, kteří se odmítali ohlédnout byť jen o pár let zpět, přihlásit se ke své, všem ostatním zjevné, vině. Po odchodu z kina jsem ale necítil vůči Němcům nějakou morální nadřazenost, spíše úlevu a svým způsobem i obdiv, že se u nich z potlačení tak šíleného traumatu nakonec nevyvinula fatální psychiatrická diagnóza.