Článek
Markéta Pilátová
spisovatelka
Markéta Pilátová (1973) je spisovatelka a novinářka žijící v Brazílii.
Za mě kniha Černé jezero od nizozemské autorky Helly S. Haasseové. Stojí na nesmírně jemně napsaném příběhu o přátelství dvou kluků v bývalé Nizozemské východní Indii, na západní Jávě. „Nevím, proč si chci pro sebe zhodnotit svůj vztah k Urugovi, vše, co pro mě Urug znamenal a dosud znamená. Možná mě dráždí jeho nezvratná, nepochopitelná jinakost, to tajemství ducha a krve, jež dítěti a jinochovi ještě nebylo na překážku, ale o to mučivější se zdá teď,“ píše se v úvodu. Nezvratná, nepochopitelná jinakost dvou dětí, syna nizozemských kolonistů a domorodého Uruga, která je v dětství nepodstatná, a až časem se z ní stává důvod míjení, je hlavním námětem knihy. Není náhoda, že ji čtou ve škole malí Holanďané jako povinnou četbu. Vydávají se s ní na území historické paměti a učí se, že traumata koloniální nadvlády byla způsobená právě i onou nezvratnou, nepochopitelnou jinakostí.
Jiří Pehe
komentátor
Jiří Pehe (1951) emigroval v roce 1981 a usadil se v New Yorku. V letech 1988-1994 žil v Mnichově, do vlasti se vrátil v roce 1995. Je autorem několika knih politických úvah. V roce 2006 vydal román Na okraji zmizelého, v roce 2009 román Tři tváře anděla.
Zážitkem pro mě byla četba knih dvou autorů již nežijících, Rakušanů Stefana Zweiga a Gregora von Rezzoriho. Zweigův román Netrpělivost srdce (1938), jediné románové dílo publikované během autorova života, i Rezzoriho v češtině zatím nevydaný, úchvatný román v pěti krátkých novelách Memoiren eines Antisemiten (Memoáry antisemity, 1979) jsou nejen silná literární díla, ale také svou atmosférou neobyčejně blízká dnešku. Mísí se v nich zvláštní nostalgie nad koncem starých, relativně harmonických časů (v Rakousko-Uhersku), kterým ještě všichni rozuměli, s pocity, že nad námi už visí něco nového, potenciálně nebezpečného. Něco, s čím si nebudeme umět poradit. Zvláštní, říkal jsem si při četbě, že autoři dávno mrtví byli schopni tak plasticky uchopit dilemata, před kterými stojíme i my dnes. A bohužel jsem letos nezaznamenal žádné nové dílo současníka, který by se jim v tomto mohl rovnat.
Jakub Šofar
publicista
Když napíšu kulturní překvapení, bude to správnější. Od dob, kdy na přelomu let 1967 a 1968 vysílala Československá televize francouzský seriál Abonent na lince U, jsem nikdy žádný jiný neviděl kompletní (natož abych se na něj těšil tak, že vše ostatní jde stranou). Flákal jsem Černou zmiji, Červeného trpaslíka i Městečko Twin Peaks. Seriály Ztraceni nebo Perníkový táta mě nevzaly. Naopak chybějící díly Okresního přeboru nebo Čtvrté hvězdy jsem doháněl z archívů. Ale proč jsem se zamiloval do Života a doby soudce A. K., díla trojice režisérů Roberta Sedláčka, Radima Špačka a Bohdana Slámy a scenáristy Zdeňka Zapletala, nedokážu vysvětlit. Všechny epizody jsem viděl při premiéře, seděl jsem doma u televize nachystaný včas, i kdyby padaly z nebe trakaře. A nadržený. Kvůli Davidovi Švehlíkovi? Vzrušující Jitce Čvančarové? K hvězdné velikosti se blížícímu Markovi Danielovi? Nevím.
