Kultura za časů korony. Autoři a autorky Salonu vybírají svůj kulturní zážitek roku 2020, díl první

Václav Bělohradský

filosof

Snapchatová dysformie je nová duševní choroba, neovladatelná potřeba podobat se upraveným selfíčkům, které pomocí aplikace Snapchat posíláme druhým. Dovídám se to z hitu Netflixu Sociální dilema režiséra Jeffa Orlowskiho, otřesného dokumentu o přeměně informační společnosti ve společnost dezinformační. Už v roce 1971 ekonom a nobelista Herbert A. Simon předvídal, že nadbytek komunikace vyvolá drastický nedostatek pozornosti: dezinformační společnost je logickým produktem boje o pozornost. Nikdo ale neočekával, že bude tento boj řízen algoritmy nastavenými tak, aby sdělovaný obsah odpovídal předsudkům uživatelů. „Představme si Wikipedii,“ říká se v dokumentu, „která každému nabízí jinou definici pojmů, podle jeho zjištěných preferencí.“ Sdílený pojem realita se hroutí, veřejný prostor imploduje. Lze ten vývoj zvrátit?

---------------------

Rostislav Švácha

historik architektury

Událostí roku se pro mě stala kniha Ocelová města, kterou vydala pražská galerie VI PER a curyšské nakladatelství Park Books. Z různých hledisek se v ní rozebírá architektura logistických center v českých zemích. Dozvíme se, proč se tato obří skladiště stavějí, proč je Česko k jejich výstavbě zvlášť vstřícné, jaký dopad mají na krajinu a zda z ní někdy půjdou odstranit. Stranou nezůstává ani situace zaměstnanců, v čemž kniha připomene Hrdiny kapitalistické práce Saši Uhlové. „S lidmi se tu zachází jako se stroji,“ říká v knize zaměstnanec Amazonu, „ale i stroje občas selžou a přestanou fungovat. My jsme nemohli ani to.“ Zaujme i výklad politologa Daniela Šitery: „Ocelová města upevňují historickou zkušenost nejzápadnějšího Východu jako částečně úspěšného regionu, který je ale ve vleku nekončící snahy o dohnání Západu.“

---------------------

Jan Rychlík

historik

S ohledem na epidemii koronaviru jsem toho moc neviděl. Nejsem totiž příznivcem různých koncertů „online“ a podobných technických novot. Z toho, co jsem stihl, mě nejvíce zaujal film Romana Polanského Žaluji! o Dreyfusově aféře. Jde o mistrovské dílo. Od křivého obvinění kapitána Alfreda Dreyfuse ze špionáže ve prospěch Německa uplynulo již 126 let. Nicméně samotný zmanipulovaný proces, a především pak zápas o Dreyfusovu rehabilitaci je dodnes inspirativní. Ukazuje totiž, jak lehce se může člověk i v demokratickém státě, jakým už Francie koncem 19. století nepochybně byla, stát obětí předsudků a nenávisti, ale také to, že se vždy najdou čestní lidé, kteří se nebojí jít proti proudu a jsou schopni se postavit i zfanatizovanému davu, jako to učinil svým otevřeným dopisem francouzskému prezidentu spisovatel Émile Zola.

---------------------

Apolena Rychlíková

dokumentaristka

Řeknu hned několik věcí, bez nichž by rok 2020 byl asi už úplně nesnesitelný. V létě jsem se díky pražskému bienále Ve věci umění zadarmo nořila do známých i neznámých vod blízkosti, intimity, vztahů a péče. Pojď blíž – heslo výstavy pod kurátorským vedením Terezy Stejskalové a Víta Havránka – ve mně zůstalo v podobě touhy po lepším světě. Na festivalu Za Prahu udržitelnou a sousedskou jsem poprvé naživo slyšela písničkáře Člověk krve a měla pocit, že tak upřímný projev si snad ani nezasloužíme.

Při četbě románu Normální lidi od Sally Rooneyové jsem chvílemi nechápala, jak může tolik nedořečených vět a tolik bolestivého mlčení sdělit více než tisíce jiných slov. A u seriálu Jsme, jací jsme jsem zase jednou záviděla dospívajícím jejich nejednoznačný svět. Režisér Luca Guadagnino ho dokázal vykreslit s takovou mírou tělesnosti, až jsem se divila, že se mi příběhy hrdinek a hrdinů nepřelily z počítače rovnou do postele.

---------------------

Táňa Zabloudilová

kulturní publicistka

Román Sally Rooneyové Normální lidi a jeho seriálová adaptace od BBC3 a Hulu. Tenhle příběh o dospívání v dnešním Irsku mi není zatěžko pateticky prohlásit za román mé generace. Rooneyová v něm zkoumá, jakou roli hraje vědomí sociálního původu při utváření identity, a aktualizuje tak věčný příběh o lásce bohaté dívky a chuďase. Marianne a Connell se během dospívání ocitají v různých kontextech a v každém svou osobnost „poskládají“ jinak – konstantou je jim jen vzájemná blízkost.

Komentáře starších čtenářů, kteří v románu vidí obyčejnou love story, mě utvrzují, že kombinace zvýšené citlivosti na společenský kontext, sebereflexivnosti a zkušenosti s balancováním na hraně duševního zdraví je něčím, co u nás promlouvá hlavně k nám mileniálům. Díky Rooneyové jsme získali svou první neironickou popkulturní reflexi, popisující dospívání v době, jež už není sebejistá a optimistická, jak to v mládí zažila generace předchozí.

---------------------

Jiří Přibáň

právní filosof

Kvůli covidu se zhroutil veřejný prostor a s ním všechny zkušenosti a zážitky, které si s ním zpravidla spojujeme – a tak pro mě byla výjimečná každá návštěva koncertu, divadla či galerie. Nejsilnější zážitek mám ale z výstav, jež se podařilo uspořádat umělcům z generace české postmoderny.

Na počátku března, kdy jsem přijel zahájit výstavu Jakuba Špaňhela v Karolinu a uvést naši společnou knížku, jsem tak ještě stačil zhlédnout přehlídky Jiřího Davida v DOXu a Jana Merty v Museu Kampa. Den po mém návratu do Cardiffu se zavřely hranice, ale mezitím z Čech přicházely zprávy o chystaných letních výstavách Tomáše Císařovského v Alšově jihočeské galerii na Hluboké, Stanislava Diviše v kutnohorském GASKu, Antonína Střížka v Galerii Miroslava Kubíka v Litomyšli či pražských výstavách Petra Písaříka. Z toho, že jsem alespoň některé během krátkého letního pobytu v Čechách mohl navštívit, se stále raduji i v těchto posmutnělých časech.

---------------------

Karel Veselý

hudební publicista

Nejsem největší fanoušek koncertů nebo festivalů, ale nucený půst živé hudby zapříčinil, že si z roku 2020 budu určitě nejvíc pamatovat právě hrstku hudebních akcí, které měly možnost se v letním uvolnění konat. Absenci velkých festivalů nahradily ty malé a vůbec to nebylo na škodu. Moody Moon Noize vol. 1 na kolonádě Ferdinandova pramene v Mariánských Lázních nabídl mladé domácí objevy a pospolitost komunity kolem alternativní hudby se dala skoro nahmatat. Jednota Kalvárie u Úštěku těžila z magie místa a na drone metal kanadsko-berlínského dua Nadja za západu slunce jen tak nezapomenu. Okolojeles na Vysočině sice skoro celý propršel, ale nikdo si nestěžoval. Po podobných setkání spiklenců u koncertů se nám teď stýská.

---------------------

Petr Fischer

novinář, filosof

Kulturním zážitkem roku byla bezesporu obrovská vůle lidí, kteří se vzdor covidovým uzávěrám a nezájmu politiků i části společnosti dál věnovali umění a snažili se ho přenést ke svým divákům a posluchačům. Symbolem toho pro mě byla vynikající „koronavirová“ videa Collegia 1704, vizuální atmosférou morově tísnivá, hudebně povznášející. Ale protože v anketách se očekává spíše připomínka konkrétních děl, vyzdvihuji polský film Corpus Christi. Uhrančivá postava pseudokněze naplňujícího víru ve smyslu opakovaní Ježíšovy cesty k oběti vtahuje do filmu tak silně, jako se to nepovedlo evropským filmařům za posledních deset patnáct let. K velkým režisérským jménům jako Bergman, Tarkovskij, Haneke nebo Trier přibylo nové – Jan Komasa.

---------------------

Kateřina Smejkalová

politoložka

I v roce 2020 jsem ocenila hlavně kulturní počiny, které nějak tematizují aktuální společenské problémy a otázky. Román Kláry Vlasákové Praskliny jich zdařile pojednává celou řadu, a vymyká se tak většině současné české beletristické tvorby. Nadchl mě i seriál Normální lidi na motivy prózy Sally Rooneyové, protože ukazuje, jak moc je lidský život utvářen společenskými strukturami a nerovnostmi. Cením odvážně na jeviště převedené reportáže Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce od kolektivu kolem režiséra Michala Háby i výstavu Národní galerie NEBOURAT! Podoby brutalismu v Praze o nedoceněném, ale architektonicky i politicky důležitém odkazu staveb z druhé poloviny 20. století, z nichž je dnes řada ohrožena demolicí (pokud ještě vůbec stojí).

---------------------

Michal Šanda

spisovatel

Mikuláš Medek: Nahý v trní. Neobvykle pojatá výstava, kurátory Lenkou Bydžovskou a Karlem Srpem rozprostraněná hned do tří objektů Národní galerie: Valdštejnské jízdárny, Anežského kláštera a Veletržního paláce. Společně s Kupkou a Šímou patří Medek k monumentům našeho moderního malířství. Nebyl vždy průkopníkem, dlouho čerpal hlavně z dobových trendů, ale dělal to lépe než ostatní, a nakonec se dopracoval ke svébytnému rukopisu. Kdo z uměnímilovných diváků si nepospíšil, měl ale smůlu, protože po několika dnech byla výstava kvůli koronaviru zavřena. Rouhavě se chce říct, že je Medek naštěstí už mrtvý, na retrospektivu v takto prestižních prostorách se čeká léta, a být svědkem toho, že se na ni nemůže, by bylo na zabití.

---------------------

Kamil Fila

filmový kritik

Omezení provozu kin nás vehnalo do videoték streamovacích služeb. Z nabídky HBO mi přišla nejlepší minisérie Bludné kruhy s Markem Ruffalem v životní dvojroli dvou úplně odlišných bratrů. Hodně mě potěšila i nadzvedla minisérie Mrs. America o boji za ženskou rovnoprávnost v sedmdesátých letech – připadá mi hrozné, že tytéž problémy řešíme i dnes, v Česku, a mediálně stranu takzvaných konzervativců opět zastupují stejně bezostyšně prolhané a demagogické figury, jako byla Phyllis Schlaflyová. Naopak meditativní zklidnění mi přinesl intimně laděný dokument Moje učitelka chobotnice na Netflixu o vztahu potápěče a fascinujícího, křehkého a nekonečně proměnlivého mořského tvora. Není to jen příběh o mezidruhové komunikaci, ale i o tom, jak jsme jako lidé ztratili kontakt s přírodou. Nemoralizuje se tu přitom, ale poznává očima, ušima a téměř si dovedeme představit, že i dotekem.

---------------------

Klára Vlasáková

spisovatelka, scenáristka

Při sledování seriálu Mrs. America, zasazeného do USA sedmdesátých let, by se dala hrát ta nejsmutnější panáková hra na světě – pokaždé, když by člověk narazil na projev nerovnosti mezi muži a ženami, který řešíme stále i dnes, musel by se napít. Ve výsledku by se už po prvním dílu váleli všichni na zemi. Síla seriálu, sledujícího proponentky i odpůrkyně návrhu dodatku k ústavě, který měl zakotvit rovnoprávnost žen a mužů, však není pouze v tom, jak nepříjemně současný je. Tvůrci dávají hlas i přesvědčivý vnitřní život hrdinkám na obou stranách názorového spektra, aniž by se tím vzdávali vlastního komentáře. Zážitkem byl též film Alice Winocourové Proxima, který strhujícím způsobem vypráví o kosmonautce, jež se připravuje na roční pobyt na oběžné dráze a bojuje při tom s výčitkami, nakolik to ovlivní její malou dceru. Skvělé, teď jen: kolikrát nás ten problém napadne u otců oddaných své práci?

---------------------

Saša Uhlová

novinářka, romistka

Rok korony byl pro mě rokem nekulturním. V divadle a na uvedení knihy jsem byla jen jednou, a to pouze proto, že jsem se na události nějak podílela. Koncert jsem nenavštívila žádný, o výstavě ani nemluvě. Nejsilnějším kulturním zážitkem tak pro mě byl festival dokumentárních filmů Ji.hlava, kterého jsem se zúčastnila online, a to vlastně taky jen proto, že jsem byla v porotě v sekci Svědectví. Za vítěze jsme vybrali film Oeconomia Carmen Losmannové o tvorbě peněz, zisku a dluhu. Autorce se povedlo přiblížit nejen samotný problém, ale ukázat i na jeho původce – představitele podniků a bank, kteří nemají ani ponětí, jak systém, co stvořili, vlastně funguje. Festival byl zážitkem i proto, jak si pořadatelé poradili s nestandardní situací: třeba závěrečný ceremoniál dokázali pojmout způsobem, kdy jsme aspoň chvílemi měli pocit, že – korona nekorona – sedíme všichni v jednom sále.

---------------------

Pavel Barša

politolog

Navyklý koronavirovou krizí na intenzivnější poslouchání rádia jsem si jeden srpnový večer náhodou zapnul stanici Vltava, kde v rámci pravidelného Koncertu bez hranic hráli záznam vystoupení americké zpěvačky, multiinstrumentalistky a skladatelky Rhiannon Giddensové. Co se zprvu jevilo jako bluegrass říznutý černošským blues, na sebe najednou vzalo podobu irské lidovky, aby se vzápětí proměnilo do soulu, jenž vyústil v kvazi operní árii. To vše nikoli jako nějaká mozaika, skládačka, nýbrž kontinuální proud, v němž do sebe různé žánry a nálady navzájem ústrojně přecházely, bez švů a mezer. Mistrovsky zvládnutá stylová fluidita. Transatlantická migrace a kulturní mísení ze sebe navzdory nelidským počátkům a přetrvávajícím nespravedlnostem vydaly další perlu.

---------------------

Alice Šimonová

redaktorka Salonu

V divném roce 2020 se staly divné věci, mimo jiné se nám vrátil Karlův most. Nejen Pražanům žijícím na obou březích, kteří v rámci karanténních opatření chodí opět pěšky a prostě jen přecházejí tam a zpět, což většina z nechuti prodírat se davy zahraničních turistů a nabízečů lecčeho prodejného léta nečinila. Vrátil se i milencům, ale především kulturním turistům z celé země. Od loňských Velikonoc tak lze nejen o víkendech potkávat na mostě rodiny či malé skupinky těch, kdo si prostě po letech přijeli prohlédnout metropoli – především ji konečně ukázat dětem. Najednou zde člověk slyší „tatínkovské“ poučování o historii, někdy trochu popletené, ale děti poslouchají. Nikdo nefotí (selfie lze prominout), všichni se dívají… Nezamýšlený „obrozenecký“ důsledek divné doby.

---------------------

Jakub Šofar

literární publicista

Jsem starý jezevec, konzerva, odmítač surfování na novotách. Mobilem jen telefonuji a bažiny sociálních sítí i všechny „apky“ jsou v mé mentální mapě označené jako toxická území. Osobní počítač sice používám – jako psací stroj, poštovní úřad, nepřesnou encyklopedii a archiv textů –, ale tím končím. Výplatu dostávám v hotovosti a hotově platím. A na filmy chodím do kina, kam taky jinam. Nicméně… v podivném roce 2020 mi učaroval Netflix. Lépe řečeno jeho seriály. Propadl jsem tomu jako poprvé zamilovaný šohajek. Od Neortodoxní až po Dámský gambit. A úplně nejvíc Kominského metodě s Michaelem Douglasem a Alanem Arkinem. O konci života, nadějích, lásce, smrti a legracích… Všeho akorát, i hranic, za které by se už nemělo chodit.