Klára Vlasáková: Proč číst Plathovou

Medailony Sylvie Plathové mají pokaždé podobný mustr. Autorka se vdala za básníka Teda Hughese, měli spolu dvě děti, rozešli se a ona své nejlepší texty napsala těsně před sebevraždou, kdy si strčila hlavu do trouby a udusila se. Neopomíná se rovněž dodat, že těsně před otravou zajistila dveře tak, aby plyn nepronikl do pokoje, kde spaly děti. Tento fakt je obvykle vypichován se zvláštní pečlivostí - nejspíš proto, aby bylo jasné, že Plathová nebyla špatná matka, na což je u žen autorek obvykle kladen velký důraz.

Spisovatelčina krátká životní trajektorie pak dosedá na interpretaci jejího díla, kdy se hovoří o tom, že píše o depresi a stavech odcizení. To je částečně pravda – ostatně pasáž novely Pod skleněným zvonem, kdy hrdinka ztrácí kontakt s okolním světem a pokouší se o sebevraždu, je možná jedna z nejsilnějších věcí ve světové literatuře vůbec. Drásavé jednání je zde popsáno s nečekaně krutým a místy skoro až nevhodně humorným odstupem, který z celé záležitosti vytváří cosi jako surrealistickou vizi ze světa, v němž nefungují nám známá pravidla.

Dílo Plathové je nicméně také plné překvapivé naděje, která se pod tím vším zoufalstvím skrývá. Hrdinka zmíněné knihy je připravena vrhnout se zpátky do života a také Plathové nejslavnější básnická sbírka Ariel je prosycena obrazy vzkříšení, vzestupu, znovuzrození.

Možná je to právě tahle zarputilost člověka na kolenou, která k Plathové přivádí nové čtenářské generace a která je i dnes aktuální. Spisovatelka vyjadřuje ve svých textech přesvědčení, že smrt starých vzorců není nic tragického, spatřuje v tom procesu naopak něco fascinujícího a snaží se to popsat. Zároveň na konci čeká cosi nového - beztvarého a trochu děsivého, ale právě tomu je potřeba vyjít vstříc.

Kvůli svému předčasnému úmrtí, sebevražedným tendencím, které popisuje v denících, a nejednoznačnému manželství funguje dnes Plathová především jako ikona ženy spisovatelky, která se snaží psát ve stínu svého tehdy známějšího muže a bojuje s dobovými nároky na role manželky a matky. Byla by ale škoda vidět v jejím odkazu jen toto. Všechny ty těžko snesitelně úzkosti a pocity vnitřní prázdnoty totiž můžou fungovat i jako určitá diagnóza světa, ve kterém žijeme. Popisy málokterého autora nebo autorky sedí na nás, lidi pozdního kapitalismu, a na naše úzkosti lépe než ty z díla Sylvie Plathové. A přesto je tu jeden zásadní rozdíl. My totiž máme ve srovnání s jejími hrdinkami pořád i jiné možnosti než definitivní odchod. Teď už jen zbývá, abychom je využili.

Sylvia Plathová

Sylvia Plathová Pod skleněným zvonem

Sylvia Plathová Pod skleněným zvonem Přeložil Tomáš Hrách.

Argo