Článek
Šumavské kopce mají řadu autorů a příběhů, ale málokdo jim umí naslouchat s takovým respektem jako Palán. Nepřichází, aby vytěžil zdejší krajinu, chce pochopit jejího ducha a zjevit ho pomocí slov. Připomíná poutníka, který je rád za každé vlídné slovo; jde nakonec tak dlouho krajem a krajinou, že se stává její součástí.
Šumava je fenomén. Průměrně jednou za týden v Česku vychází kniha, která s ní pracuje v názvu, což potvrzují nominace v soutěži Šumava Litera. Je to kraj, který unese vlastní literární festival, kde se porotci probírají každoročně krabicemi regionálních knih.
Fenoménem je i Aleš Palán, který se v literatuře etabloval spíše jako publicista; posluchač a vypravěč, jako médium, přes které promlouvají jiní – a promlouvají srozumitelně, protože se Palán umí ptát, ale dovede také mlčet, nechat znít a odeznít.
Pozornost získal jeho Náčelník – rozhovor s osobností Jizerských hor Miloslavem Nevrlým, povídal si s lidmi, kterým se povedlo ve správnou chvíli potkat správnou knihu (Tahle kniha ti změní život), poslal do světa poselství žen, které si v životě vytáhly černého Petra (Nevidím ani tmu). Událostí na poli knižní publicistiky ale byla jeho kniha Raději zešílet v divočině. Šumavští poustevníci, samotáři – někdo by řekl podivíni. Lidé s vlastním receptem na štěstí mimo civilizaci.
Úspěch, odrážející se v řadě dotisků, vytvořil autora Šumavy 21. století. Palán přes lidi na okraji zpracoval téma, které se v mnoha vrstvách dotýká široké společnosti: pojmenoval touhu po úniku, romantiku samoty. Nabídl pohled do světa, kde čas plyne jinak, kde jsou priority osekané na naprostý základ. Čtenář mohl hledat to, co ve svém životě postrádá, pokus o autenticitu bez příkras, včetně odvahy vystoupit ze systému. Na motivy knihy pak vzniklo divadelní představení a v roce 2025 přišel do kin i onen oceňovaný dokumentární film (v režii Mira Rema), který se zaměřuje na dva z protagonistů – bratry Klišíkovy.
Z toho mystéria teď čerpá román Zešílet v divočině (BWT Books 2025). „Z návštěv šumavských i jiných samotářů mi zbyla řada sekvencí, které jsem do knih rozhovorů nezařadil. Jiné pozoruhodné momenty jsem v horách a nepřístupných mokřinách sám zažil. Některé z nich mi posloužily jako inspirace k vytvoření tohoto příběhu,“ vysvětluje Aleš Palán přímo v knize, jako dovětek – a snad i vysvětlení, proč se kniha jmenuje prakticky stejně.
Jitřní hvězda
Z pohledu nakladatele je to celkem pochopitelný krok – fenomény už zdaleka nejsou jen Šumava a Palán, ale také název díla, prostupující mnoha uměleckými žánry.
Čtenář přesto může být zmaten: může mít pocit, že tohle už četl. A byla by to škoda, protože autor přichází se svébytným příběhem, v němž zúročuje vše, co roky sbíral. Někdy stačí jen jedna věta, aby na čtenáře vykoukla atmosféra celé knihy: „Teď seděla Kateřina vzadu za otcem a cítila z dlouhých vlasů jeho odér: pot, oheň, konopí, vítr, zvířata.“
Je to příběh Kateřiny, dívky, kterou rodiče pojmenovali Jitřní hvězda – tenkrát, když to ještě vypadalo, že si v lesích vyvzdorují svůj vlastní svět. Stejně tak si Kateřina chce vyvzdorovat svou vlastní existenci, postavenou na tom, čemu sama věří. V době, která přestala rozumět, co je a není správné, ve věku, kdy člověku narůstají křídla.
Z filmu Raději zešílet v divočině
Palán tu k prostředí, definovanému horskou samotou bez elektřiny, přidává nová klíčová slova: kódy vrstevníků, střet odlišných světů, rodičovskou lásku i mocenský pud. V rodině, která zůstává odkázaná jen sama na sebe, je spojenectví klíčové pro přežití, ale stejně si mezi soudržností, sounáležitostí a poslušností hledá prostor vlastní vůle, snaha napsat svůj vlastní příběh – a nepsat ho jen do deníků a dopisů, ale ve třídě na tabuli, ve známost všem.
