Jiří Pehe: Český politický kýč

Podle Kundery kýč vyvolává těsně po sobě dvě slzy dojetí. „První slza říká: Jak je to krásné, děti běžící po trávníku! Druhá slza říká: Jak je to krásné být dojat s celým lidstvem nad dětmi běžícími po trávníku! Teprve ta druhá slza dělá z kýče kýč.“

Filosof Petr Rezek Kunderovu definici „druhé slzy“ kriticky přeformuloval ve své knize Filozofie a politika kýče. Podmínkou kýče podle něj nemusí být nutně sdílení dojetí s druhými. „Druhou slzu“ je přesnější popsat jako „dojetí z dojetí“.

Kundera vidí kýč jako estetický ideál v podstatě všech politických aktérů, a to i v demokraciích. Je to redukce idejí do jednoduché estetiky a univerzálních emocí, které mohou všichni sdílet.

V každé demokratické společnosti existuje celý arzenál politického kýče, s nímž pracují politické strany i jednotliví politici zejména během volebních kampaní. Jedním z typických výhonků kultury kýče je moderní populismus, jenž složitá témata programově redukuje do jednoduchých, emocionálně nabitých hesel, která mají za cíl oslovit co největší počet lidí.

S odkazem na esej Hermanna Brocha O kýči připomněl Petr Fischer v kritické analýze jednoho z předvolebních klipů ODS, v němž se strana pokoušela v roce 2010 spojit možnou vládu levice se strachem z totalitní minulosti, že soustředění na efekt strachu z druhého „zastírá skutečně konfliktní podstatu politična“. To sice roste z původní emoce, ale následně se musí racionalizovat ve věcném politickém programu, jinak se bezbřeze rozlije, množí a ničí. Ze špatné úvodní emoce, využívané navíc pro ni samu, nemůže vyrůst žádný dobrý politický program, nýbrž jen čistý politický kýč.

Svět, v němž vládne kýč, je svým způsobem infantilní, protože vytěsňování „hovna“, doprovázené redukcí rozumu ve prospěch emo ce, jednoduché estetiky a srozumitelnosti, je podstatnou součástí dětského světa. S dospíváním se pohled na svět komplikuje, přijímáme diferenciaci i konfliktnost světa, ale každý z nás občas zatouží, aby svět komplikovaný nebyl, každý občas uroní „druhou slzu“.

I politický kýč je úměrný dospělosti či nedospělosti toho kterého společenství. V tomto kontextu nelze uniknout otázce, zda politický kýč nemůže být rozšířenější v některých demokratických společnostech více než v jiných a zda v některých národních společenstvích neexistují určité prominentní formy politického kýče.

V eseji Morální kýč tvrdí kupříkladu Václav Bělohradský, že nejvážnějším problémem dějin Čechů jako moderního politického národa nebyla ideologičnost, ale monopol, který získal v našem veřejném diskurzu morální kýč. Ten byl podle něj spojen s českou státností od jejího počátku.

Kýč je podle Bělohradského obecně odporem proti kruté a osudové síle modernosti, která diferencuje, individualizuje, specializuje, rozbíjí organickou jednotu společnosti, rozděluje ji na nezávislé vzpurné jedince i znepřátelené třídy a skupiny a problematizuje zděděnou víru a představu o minulosti. Kýč je tak bojem proti kruté diferenciaci, kterou přináší neoblomná modernost. Rodí se z nostalgie po nediferenciované jednotě.

Kýč jako nástroj této nostalgie nám mimo jiné vždy nabízí sjednocující monopol ve veřejném prostoru. Tuto definici dobře doplňují slova nejznámějšího českého teoretika kýče Tomáše Kulky, že přitažlivost, až sentimentální vlezlost kýče je založena na připomínce dříve vytvořených společensky sdílených citů a dojetí.

Přijmeme-li Bělohradského tezi, nabízí se otázka, jaké jsou příčiny českého politického kýče. Možnou odpovědí je, že české politické společenství vyrostlo převážně z dlouhodobé hluboké nedůvěry ke strukturám politické moci, což úzce souvisí s českým provincialismem, jehož důležitou příčinou bezpochyby je skutečnost, že v posledních zhruba 400 letech byla země téměř 350 let politickou provincií Vídně, Berlína a nakonec Moskvy.

Postoje k těm strukturám moci, které většinově nebyly z různých důvodů vnímány jako „naše“, byly vesměs odmítavé. K tomu se přidává tradiční české plebejství, které kromě svých pozitivních stránek, jako jsou určité formy svobodomyslnosti, je také motorem nostalgie po nediferenciované jednotě, přičemž o „těch nahoře“, tedy o politických elitách, má až na světlé a krátce trvající okamžiky historie jen to nejhorší mínění.

Nelze také pominout ani specifickou mentalitu amýty, které si vytváří „nesamozřejmý národ“, jak o Češích mluvil Kundera. Tedy národ, „který musí nejprve světu prokázat smysl své existence“.

Sám Kundera se ovšem dostal nebezpečně blízko politickému kýči, když v roce 1968 v článku Český úděl nabídl tezi, že socialismus s lidskou tváří byl jakousi kvalitativně novou formou humanis mu, do níž se promítlo to nejlepší z českých dějin, a naše národní idea tak získala univerzální platnost. Výše zmíněný Petr Rezek upozornil, že tímto druhem politického kýče byla později zasažena i disidentská komunita.

Kunderova teze, jakož i některé teze vytvořené později českými disidenty, patří k občasným kýčovitým iluzím, které si o sobě vytvářejí jak „nesamozřejmé národy“, tak i „nesamozřejmá společenství“, jakým byl disent. Politické přežívání ve stínu jiných si někteří představitelé takových společenství kompenzují představami o výjimečnosti, vyrostlými nikoliv z reálných politických výkonů, ale údajně z jakýchsi jedinečných kvalit.

Odtud je už jen kousek k politickému kýči coby formě politiky, protože představy o národní výjimečnosti a specifických kvalitách se často přetavují do politických programů. Kunderova teze je v jistém slova smyslu jen jedním z předchůdců současných iluzí o našem specifickém přínosu Evropě a o schopnostech vidět údajně jasněji než jiní například nástrahy evropského integračního procesu.

V demokratickém kontextu se tyto teze jeví jen jako jedna z forem rezignace na politiku, v tomto případě mezinárodní, coby namáhavou diskusi a hledání kompromisů i spojenců v kontextu toho, co Bělohradský označil jako „krutou diferenciaci“. Proti politice se staví iluze o národní výjimečnosti zakotvené v iluzích o dřívější nediferenciované národní jednotě.

Matěj Stropnický rozlišil v jednom svém článku mezi dvěma veřejnostmi, které u nás existují. Na jedné straně je politizovaná veřejnost, která je slabá a nedůvěřivá k elitám. Na straně druhé je pak veřejnost apolitická, odcizená. Ta s „obcí“ komunikuje pouze jednosměrně: jako příjemce. I ji trápí nenaplněná očekávání a nespokojenost, upozorňuje Stropnický. Nemá ale zkušenost v heideggerovském smyslu: nemá o život starost, pouze ho obstarává. Nezkušenost s praxí v mimosoukromé sféře snižuje této odcizené veřejnosti zároveň druhotně odolnost proti zjednodušování komunikace. Příčiny obecných problémů a možnosti jejich řešení zná jen z druhé ruky.

Stropnický nabídl tuto analýzu v textu, v němž kritizoval politické aspirace miliardáře Andreje Babiše. Právě oné odcizené veřejnosti totiž Babiš dle jeho soudu nabízí politický kýč v podobě spojenectví proti korupci, za nezadlužený a spravedlivý stát s výkonnou veřejnou správou představující lepší budoucnost pro naše děti.

Bělohradský tento politický kýč pojímá ještě obecněji, když píše, že v české politické kultuře se místo politické opozice opakovaně formuje opozice proti politice. Upozorňuje, že v politice jde o hledání kompromisu mezi hodnotami, které vyznáváme, musíme je hájit, ale zároveň si jsme vědomi jejich relativnosti. Pluralita hodnot je podle něj hodnotou sama o sobě.

Jenže česká politická kultura očekává pravdu absolutní, je nostalgií po totálně jiném a čeká na někoho, kdo bude dělat politiku úplně jinak – politiky je třeba jen vyměnit za nové, poctivé. Jenže to je iluze.

Politolog Bohumil Doležal pak upozorňuje, že sklony k politickému kýči trpí i česká média. Upravovat fakta nějaké významné politické kauzy do podoby politického kýče je podle něj jednou ze základních, i když neblahých zvyklostí českých médií.

Děje se tak podle něj často bezděčně. Politický kýč je čtenářský atraktivní: jak osvobodivě působí například příběh osamělého, statečného a odhodlaného bojovníka proti politickým neřestem na pozadí světa politiky, který čtenář považuje apriori za zcela zkažený, jakkoliv ho zná ne z vlastního podílu na masarykovské „drobné politické práci“, ale jako virtuální realitu, již mu servíruje kukátko televizní obrazovky.

Politický kýč bývá podle Doležala účelové sdělení, slouží zájmům politických subjektů. A mívá samozřejmě nějaký reálný základ, i když nafouknutý a překroucený.

Umberto Eco je přesvědčen, že hlavním cílem kýče je nabídnout obecenstvu již předem vyhotovený a komentovaný cit, který je připraven k okamžitému použití, a pomocí něho dosáhnout kýženého efektu. K tomu používají autoři určitých prvků, které jsou obdařeny tzv. citovou fámou.

Česká politická kultura má celou škálu „předem vyhotovených a komentovaných citů“, které mají původ v komplikované národní historii. Nejrozšířenější je již zmíněný apel na jakýsi plebejský humanismus národního společenství, které, bojujíc dlouhodobě o své přežití, produkuje výjimečné ideje a činy.

K tomu patří všeobecně sdílený názor, že největší historické kalamity jsme si nezpůsobili sami (chytrý a nadaný národ si přirozeně žádné sám způsobit nemůže), ale byli jsme pravidelně oběťmi jiných. Momentálně se jako hlavní viník našich problémů vynořuje Evropská unie.

Potíž s „plebejstvím“ je ovšem také v tom, že všichni „nahoře“, zejména v politice, jsou hlupáci, a proto nestačí pravidelně střídat zavedené strany ve volbách, ale lepší je vyměnit celou politickou elitu. Skutečnost, že politická veřejnost je zároveň velmi slabá, protože lidé, „poučeni historií“, se politice, zejména té stranické, vyhýbají, pak produkuje neřešitelný paradox: národ „chytrých“ plebejců nechává nakonec všechno na těch údajně neschopných „nahoře“, které by rád vyměnil, ale nemá k tomu sílu a prostředky.

Podobný paradox platí i v případě teze o tom, že jsme byli vždy oběť jiných, mocnějších. Idea jisté národní výlučnosti totiž ústí do politického kýče, jehož zásluhou se na mezinárodní scéně sami izolujeme. Když se pak ostatní státy nad touto politikou podivují nebo nás dokonce začnou trestat, jen si tím potvrzujeme představu o našem národu coby oběti mocných.

Nedospělost národní i politické kultury produkuje politické kýčařství i v dalších rovinách, jako jsou například tendence k černobílému vidění světa, včetně opakovaného okouzlení většiny společnosti nějakou velkou ideou či dokonce utopií. Vystřízlivění je pak často doprovázeno naprostou negací bez programu a voláním po úplné výměně politických elit.

Před rokem jsem v reakci na politický vývoj napsal, že česká politika je nakažena podivným virem: napadá cokoliv, co se jeví jako pevnější struktura, a přetváří infikované oblasti do beztvaré hmoty. Společnost pak není schopna racionálního diskurzu a fungování v rámci institucí i mechanismů liberální demokracie.

Existuje řada příčin tohoto jevu, které lze spojit s vývojem po roce 1989, jako je privatizace politiky nebo nadřazení procedurální stránky politiky jejímu obsahu, což úzce souvisí s dědictvím normalizační éry. To vše ovšem souvisí i se specifickými formami politického a morálního kýče, který u nás má dlouhou historii a který, naneštěstí pro českou demokracii, nebude snadné vykořenit.