Článek
Svou poslední knihu Utopia Avenue jste zasadil do pozdních šedesátých let. O tomto období jste řekl, že to byla „cool“ éra, kdy se ještě dalo věřit, že je možné vybudovat lepší společnost. Chybí nám dnes taková víra?
Naopak, myslím, že kyvadlo se zase vrací tam, kde bylo v šedesátých letech. Proto bylo taky příhodné teď napsat Utopia Avenue. Hnutí jako MeToo, Black Lives Matter, imunologická reakce lidí na brexit, Borise Johnsona či Donalda Trumpa, a především pomalá, ale hrozivá ekologická krize – to všechno vyvolává společný pocit nutnosti něco dělat. Zároveň zažíváme frustraci z toho, že velké změny nepůjde provést uvnitř stávajícího politického rámce. Je to, jako kdyby se blížil hurikán, který otočí korouhvičkou světové politiky. Bob Dylan v jedné písni zpívá: „Nepotřebuješ meteorologa, abys věděl, odkud vítr fouká.“
Vychází nový Salon: Velké rozhovory s historikem Michalem Stehlíkem i spisovatelkou Pavlou Horákovou
Veřejný hlas je čím dál silnější. Je čas pro znepokojení, úzkost, a zároveň čas velkých příležitostí. Odvrácenou stranou toho procesu je růst nacionalismu. Ale nemám křišťálovou kouli a nevím, jak bude svět vypadat za dvacet třicet let, nemůžu říct, jestli převáží tvoření nového světa, nebo destrukce. Je to na nás.
Můžou nám v tom pomoci spisovatelé?
Mé publikum je poměrně malé ve srovnání s publikem dejme tomu Hry o trůny. Ale umělci a média mají obecně obrovskou moc. Odtud k nám přicházejí myšlenky – a jsou to myšlenky, v čem můžeme zahlédnout záblesky nového lepšího světa, jiného uspořádání společnosti. Takže individuálně, pokud nejste výjimečně vlivný umělec, mnoho nedokážete – já nemám větší vliv na veřejné mínění v České republice než pán, co mi tady v hotelové restauraci připravuje čaj. Ale umění jako kolektivní záležitost je mimořádně důležité.
David Mitchell
Komunita LGBT+ prodělala v posledních třiceti letech revoluci, kterou vedlo právě umění. Lidé jiné než heterosexuální orientace se začali objevovat v uměleckých dílech ne jako smutné revoltující postavy, ani jako karikatury, ale takoví, jací jsou v normálním životě. Následně se začalo měnit veřejné mínění a v závěsu za ním i právní rámec.
Proč vlastně potřebujeme vnímat svět skrze příběhy?
Možná nepotřebujeme, ale stejně to děláme. Jsme homo narrans, lidé vyprávějící. Řekl bych, že to má neurologické důvody. Příběh je zkratka k našim emocím. Co jiného je národ než sbírka příběhů – o hrdinných vůdcích, vítězstvích i prohrách. V příbězích vyprávějí novináři i reklamní průmysl. A když vyprávíte dobrý příběh, jakkoli hrůzostrašný, můžete do ulic dostat miliony lidí.
V románu Atlas mraků jeden z vypravěčů říká, že „v případě lidského druhu znamená sobectví vyhubení“. Máme v sobě dostatek empatie, abychom takovému osudu unikli?
Uvidíme. Řekl bych, že je to tak půl na půl, máme z dějin důkazy obrovského altruismu, ale taky egoismu, které se odehrávají uvnitř každého srdce i na planetární úrovni. Nemyslím, že vyhyneme, člověk se vždycky dokázal přizpůsobit, ale těžko vyloučit kolaps naší civilizace, který nás dočasně vrátí zpátky řekněme do 18. století.
Jen si to představte. Život na naší planetě podle Davida Attenborougha
Představa, že jsme nějak ultimátně chránění před civilizačním pádem, je takový panglossiánský přístup, nerealistický optimismus Voltairova doktora Panglosse.
Co je podle vás největší současnou výzvou naší civilizace?
Naším největším problémem je momentálně klimatická krize, z ní vychází všechno ostatní – jestli se uživí osm miliard stárnoucích lidí, jestli zvládneme migrační vlny… Samozřejmě ve vztahu klimatické změny a neudržitelného rozvoje lidstva je vždycky otázka, jestli byla dřív slepice, nebo vejce. Asi jsou naše civilizační výzvy taková slepičí omeleta.
Jste spoluscenáristou filmu Matrix Resurrections, čtvrtého pokračování slavné série. Myšlenka prvního Matrixu, že umělá inteligence převezme vládu nad lidstvem, byla v roce jeho premiéry vizionářská, fantastická, dnes se o takovém scénáři vývoje naší civilizace docela seriózně diskutuje. Dohnala realita Matrix?
Matrix samozřejmě není první dílo, v němž se proti člověku vzbouří jím stvořené produkty – k prvním takovým patřil už Frankenstein. Novou dynamiku do toho starého příběhu vnesla výpočetní technika, která se prudce vyvíjí – popisuje to Moorův zákon o exponenciálním růstu výpočetního výkonu.
David Mitchell
Takže z technologického pohledu je odpověď ano, realita snad Matrix dohání. Ale z pohledu vědomí, schopnosti umělé inteligence vnímat? To je věc, které ještě příliš nerozumíme.
Samozřejmě od doby, kdy počítač Deep Blue porazil v šachách Garriho Kasparova, víme, že moderní technologie překonají člověka i v oblastech, které jsme považovali za výsostně lidské; později jsme dokonce dokázali vytvořit šachový program, který si uvědomuje, že je šachový program. Ale o vnitřním životě strojů toho pořád ještě hodně nevíme, a navíc já jsem jen skromný spisovatel, a ne vědec.
Bude tedy vědomí a cítění strojů tématem nového Matrixu?
Nemůžu příliš prozrazovat, ale je to pořád Matrix, takže se tam řeší otázky, co je realita, co je to, čemu říkáme mysl, co je pravda a jak ji poznat.
Jedním z velkých témat vašich knih je propojování věcí a vrstev světa, které spolu zdánlivě nesouvisejí. Dnešní svět je propojený globalizací jako nikdy předtím – proč se tomuto procesu tolik lidí brání a volí například brexit namísto evropské integrace?
Brexit byl veden narativem, že úředníci v Bruselu berou Velké Británii víc, než jí dávají. Říkalo se to desítky let a nové generace už se do toho narodily. Další silný narativ je pocit britské výjimečnosti, dovolávání se národní suverenity. Myslím, že Boris Johnson dokonce přirovnával Evropskou unii k nacistickému Německu – bylo to laciné, ale velice účinné. Druhá věc je, že výhody globalizace jsou v Británii nerovnoměrně distribuovány. Proto tolik lidí snadno uvěřilo, že problém je Evropská unie, a ne distribuce světového bohatství.
Ale negativní důsledky brexitu jsou čím dál zřetelnější. Velkou tragédií je posouvání politického diskurzu, kdy se i naslouchání názorovému oponentovi považuje za nepřijatelné.
Vy jste se po mnoha letech strávených v Japonsku přestěhoval do Irska, protože – jak jste řekl v jednom rozhovoru – chcete své děti vychovávat v multikulturnějším prostředí, než Japonsko nabízí…
V Japonsku skoro neexistuje migrace. Ta s sebou samozřejmě nese různé společenské výzvy a problémy, ale na druhou stranu – chtěl byste žít v zemi, kde není žádná multikulturní zkušenost? Osobně myslím, že země, které jsou „tavicími kotlíky“, bývají zdravější, mají lepší jídlo a celkově širší dovednosti.
Naoki Higašida na fotografii z prosince 2014
Tady v Praze v hotelu je recepční ze subsaharské Afriky, mluví výborně anglicky a jistě i česky. A číšníci v hotelové restauraci mají kořeny v jižní Asii. Migrace je totiž důležitá i z důvodu pracovní síly. V Japonsku zavírají podniky, protože nemůžou sehnat zaměstnance. V Británii by bez přistěhovalců vůbec nemohl fungovat zdravotnický systém. Žijeme déle, máme méně dětí, takže za desítky let by bez migrace naše společnosti zkolabovaly. To je silně přítomné i v Japonsku – plen pro seniory se tam prodá víc než plen pro děti.
Se svou ženou Japonkou jste z japonštiny přeložili knihu autistického autora Naokiho Higašidy A proto skáču, která pak vyšla v roce 2016 s vaší předmluvou též česky a která byla nedávno adaptována i jako dokumentární film, v němž také účinkujete. Jak tahle kniha ovlivnila váš vztah k vašemu autistickému synovi a k autismu obecně?
Masivně jsem předtím podceňoval kreativní a emocionální inteligenci svého syna. Myslel jsem, že autismus je jakýsi druh „androidismu“, robotického chování. A ono to tak není. Většina toho, co jsem si do té doby myslel, byla špatně a zhoršovalo to celou situaci. Ta kniha mě nasměrovala na správnou cestu a jsem jí za to vděčný. Domníval jsem se, že je to otázka kognice, ale ona je to především otázka komunikace. Když si uvědomíte ten rozdíl, mnohé věci do sebe zapadnou.
Nad knihou nonverbálního autisty Naokiho Higašidy: Co je vlastně normální?
Jednou jste řekl, že potřebujeme zlepšit naše porozumění neurodiverzitě, a přirovnal jste to k boji za práva LGBT+.
Tím se vracíme k začátku našeho rozhovoru. Umění a média můžou posouvat společenský narativ. Potřebujeme více postav autistů v umění, založených na skutečných autistických lidech, v ideálním případě napsaných autistickými spisovateli, ve filmech pak hraných autistickými herci. Rád bych viděl Dny autismu, rád bych dokument A proto skáču promítl i lidem v Česku a po celém světě. Rád bych viděl film o autismu od českého režiséra – zvláště o nonverbálním autismu, protože takoví lidé nemůžou mluvit sami za sebe bez naší pomoci. Potřebujeme pomalou nezastavitelnou normalizaci neurodiverzity.
