Jak vykreslit vykořeněnost. Rozhovor s dánským dokumentaristou Rasmussenem

Amina jsem potkal před pětadvaceti lety, když nám oběma bylo patnáct. Objevil se znenadání v našem ospalém dánském městě, umístili ho do pěstounské rodiny, co bydlela hned za rohem. Každé ráno jsme se vídávali na autobusové zastávce cestou do školy a pomalu se z nás stávali přátelé. Už tehdy jsem se ho ptal, jak a proč přišel do Dánska, ale on o tom nechtěl mluvit a já to respektoval. Stačilo mi, že mám s kým chodit do posilovny, že si rozumíme a můžeme spolu kamarádit.

Postupně jsem zaslechl různé zvěsti, co všechno Amin na svém útěku z Afghánistánu prožil. Ale teprve během vzniku Utéct jsem si uvědomil, kolik toho nosil v sobě a jak ho to všechny ty roky muselo tížit, jak velký dopad na něj tajemství spojené s osudem jeho rodiny mělo. Došlo mi, že v něm vždycky byl silný pocit vykořeněnosti. Nikdy totiž neměl příležitost se své minulosti postavit – dokud se se svým osudem nesvěřil pro náš film.

Uprchlická krize, která propukla zhruba po dvou letech natáčení, určitě mou perspektivu změnila. Příběhy uprchlíků se v médiích obvykle ukazují zjednodušeně, uprchlík v nich vystupuje jako někdo, kdo od nás něco potřebuje, a tím to končí. Aminův příběh je vyprávěn z mého pohledu, z pohledu jednoho z jeho přátel; Amin je v něm mnohem více než pouze uprchlíkem. Jeho útěk navíc není jen o přesunu z jedné země do druhé. V jistém smyslu utíkal celý život. Jako mladý nemohl v Afghánistánu nikomu říct, že je gay, když přišel do Evropy, nemohl zase upřímně mluvit o své minulosti. Stále se nacházel v jakémsi limbu, vždycky mu cosi bránilo být sám sebou.

Před lety jsem se znovu odvážil zeptat se na jeho minulost, chtěl jsem o něm natočit rozhlasový dokument. Opět odmítl, ale s tím, že ví, že někdy to všechno bude muset říct, že se bude muset pokusit spojit svou přítomnost a minulost.

Po dalších několika letech jsem se zeptal znovu a on kývl. Chtěl se konečně se vším vyrovnat, protože traumata spojená s jeho dětstvím vytvářela propast mezi ním a všemi jeho blízkými. Neschopnost být opravdu sám sebou se pro něj stala těžkým břemenem. Zároveň chtěl, aby jeho příběh umožnil lidem pochopit, jaké to je, utíkat z domova, abyste si zachránili život.

Výrazně také pomohlo, že jsme se rozhodli Utéct natočit jako animovaný film, v němž může Amin zůstat anonymní. Nechtěl v něm vystupovat jako oběť. Animace mu umožnila mít kontrolu nad tím, jak bude jeho příběh vyprávěn.

Obecně je mým dokumentaristickým cílem pracovat tak, aby se zpovídaní cítili bezpečně, vím, že mi to umožní dostat se k nim co nejblíž. Snažím se pochopit všechny jemnosti a složitosti každé osoby, včetně jejích zranitelných nebo ošklivých stránek. A pro vyprávění intimních příběhů se pokaždé snažím najít nové cesty a přístupy, aby formát filmu nebo pořadu pasoval ke konkrétnímu osudu. Už jsem pracoval s divadelní rekonstrukcí i hybridem mezi fikcí a dokumentem. S Utéct jsem do svého repertoáru přidal animaci.

Jsou tam určitě společné rysy. Animace je zjednodušený způsob narace a nechává hodně prostoru pro diváka a jeho vlastní myšlenky a obrazy. Používáte podobný způsob, jak do příběhu lidi vtáhnout, jako v rozhlase. Díky animaci také můžete oživit už neexistující věci a vrátit je do přítomného času. A když se noříte do něčího traumatu, dovolí vám být expresivnější a více se soustředit na emoce. Třeba ve scéně, kdy Aminovy sestry cestují přes hranice v kontejneru plném lidí, v němž dochází vzduch, bylo lepší ukázat méně než více.

Pro části jeho příběhu, o nichž měl problém mluvit, se animace opravdu hodila. Chtěl jsem, aby tyto zážitky ožily spíš v animovaných scénách, než aby o nich mluvila takzvaná mluvící hlava.

Ano. Nakonec mu bylo jedno, jestli z toho bude film, nebo ne. Hlavní pro něj bylo, že svůj příběh konečně někomu sdělil. Teprve během vzniku filmu jsem pochopil, že Amin stále nemá domov, že se nikde necítí zakořeněný. Že je pořád tak nějak na útěku. Když se konečně dokázal otevřít, mohl se vyrovnat i s vinou za oběti, které jeho rodina podstoupila, aby on mohl žít dobrý život. Během těch let natáčení si uvědomil, že je připravený se usadit, zakořenit.

To, že u toho leží, má zavřené oči a mluví v přítomném čase, je nicméně technika rozhovoru, kterou jsem se naučil v dánském rozhlase. Pomáhá zpřítomnit vzpomínky. Já sám jsem na to nemyslel jako na terapii, ale jako na způsob, jak se může Amin více ponořit do svého vyprávění.

Vždycky jsem ho nejdřív poprosil, ať popíše místo, na které vzpomíná. Když například vypráví o svém domově v Kábulu, chtěl jsem, aby popsal, jaké vidí barvy, co vidí z oken, a všechny možné další podrobnosti, které pak byly hodně cenné pro animátory. Zároveň se tak dostal na konkrétní místo a do konkrétní situace, kterou už jen nepopisoval, ale znovu prožíval. Čím hlouběji se do svých traumat nořil, tím výstižnější detaily si vybavoval.

Během tří čtyř let jsme spolu takto natočili tucet rozhovorů. Vyplynuly z původního třídenního sezení, na němž z Amina poprvé vytryskl jeho životní příběh.

Byl součástí celého procesu. Četl scénář, viděl hrubý sestřih, sledoval vývoj vizuálního stylu. V titulcích je uveden jako spoluscenárista, protože je to jeho příběh, vyprávěný jeho hlasem. Pokud se třeba v nějaké scéně nepoznával, vyhodili jsme ji. Tento proces jsme opakovali ve fázi scénáře i po hrubém střihu. Ve fázi animace už mi pak věřil, že vše vytvořím tak, aby byl spokojený. Když nakonec viděl hotový film, byl dojatý.

Můžu mluvit jen za sebe – a u mě to tak je. Příběhy uprchlíků jsou všude kolem nás a já už mám tendenci je trochu blokovat, protože kdybych je všechny vstřebal, ta tíže by mě ubila. S animací je to trochu snazší, nemáte tam skutečnou lidskou tvář, začnete díky tomu více poslouchat, vnímáte příběh jinak. Snadněji se do něj dostanete.

To aspoň byla má zkušenost, když jsem viděl slavný Valčík s Bašírem. I ten se zabývá traumatem a řadou drsných věcí, ale protože jde o animovaný film, necítil jsem se po jeho zhlédnutí zničen a zavalen. Když se tam potom na konci objeví skutečný záběr, působí jako šok a připomene vám, že všechno, co jste viděli, je reálné.

Díky animaci můžete mluvit o věcech, o kterých se jinak mluví těžce. Možná i proto, že na animaci jsme od dětství zvyklí a zasáhne nás někde jinde než zprávy v televizi nebo tradiční dokumentární film.

Ano, chci, aby si uvědomili, že se to všechno stalo ve světě, kde všichni žijeme. Zároveň tím udržujeme autenticitu a pocit, že za animací je skutečný příběh a skutečný člověk.

Vzhledem k mému původu jsou pro mě tato témata zvlášť důležitá. Mí předci utekli na začátku 20. století z Ruska před pogromy, stejně jako Amin přepluli Baltské moře do Dánska. Moje babička se narodila v hotelu u nádraží v Kodani. Její rodina žádala v Dánsku o azyl, ale nebyl jim udělen, takže se museli zase stěhovat, tentokrát do Německa. Na základní škole v Berlíně pak má babička musela stát před svými spolužáky se žlutou hvězdou na šatech. Brzy nato znovu utíkala – do Anglie. Stalo se to skoro před sto lety, ale příběh jejího nuceného stěhování v mé rodině stále žije.

Doufám. Je pravda, že lidé, co na něj přijdou do kina, budou spíše ti, kteří už se o uprchlíky nějak zajímají a mají na ně pozitivnější náhled. Potom ale náš film půjde do televize a tam to snad bude jiné. A třeba po něm někteří už uprchlíky nebudou vnímat pouze jako jednu velkou, anonymní skupinu lidí, kteří po nás jen něco chtějí.