Hlavní obsah

Helena Hrstková: Pomáhající, či ohrožující profese? Literární reportáž z cyklu České bolesti

19. 4. 2022, 10:00
Právo, Helena Hrstková, SALON

„Ty čuráku, co si to dovoluješ?“ zahřmí R. od počítače na tiše sedícího souseda. Hned se stavím mezi ně.

Foto: Nikola Logosová

Nikola Logosová: Pomáhající, či ohrožující profese?, duben 2022, exkluzivně pro Salon

Článek

„O co jde?“ ptám se mírně.

„Říká o mně, že jsem idiot!“

„Já jsem nic neslyšela.“

„Přestaňte o mně říkat, že jsem lhář!“

Intuitivně si dřepnu k němu, nechci vést tuhle konverzaci v pozici někoho, kdo se nad sedícím R. tyčí v iluzi nějaké autority. „Neříkám, že jste lhář. Věřím vám. Ale já to neslyšela.“

„Já nic neříkal,“ hlesne ustrašeně S., na něhož R. před chvílí řval.

„Drž hubu! Držte huby! Vždycky jim nadržujete! Mně nikdo nevěří!“

„Já vám věřím.“

Nelžu. R. má hlasy. Zhoršuje se to v závislosti na jeho situaci. Už dvacet let žije na ulici, přichází mrazy, má dlouhodobé zdravotní problémy, teď mu ukradli stan. Jeho hlasy nejsou přátelské. Sprostě na něj křičí. Vyhrožují mu. Pronásledují ho. Straší, že ho někdo chce dostat, že ho všichni nenávidí, že nesmí nikomu věřit. Věřit by znamenalo zemřít.

Cyklus literárních reportáží tuzemských spisovatelů České bolesti vzniká ve spolupráci s Asociací spisovatelů. O obrazový doprovod se stará Ilustrátorka roku 2019 Nikola Logosová.

Dívá se na mě, ve tváři zuřivost. Několikrát sebou cukne. Uvědomím si, že mám hlavu asi dvacet čísel od jeho lokte, nestačila jsem zavolat žádného kolegu, za sebou už mám jen vyděšeného S., nemyslela jsem na únikovou cestu…, porušila jsem snad všechny bezpečnostní metodické pokyny. Dělám v oblasti duševního zdraví necelé tři měsíce, zkušenosti skoro nulové. Cítím strach.

„Říkal, že jsem idiot,“ opakuje, ale už nekřičí.

„Věřím, že jste to slyšel,“ mírně se mi třese hlas, ale zůstávám v podřepu.

„Slyšel jsem to,“ ztišuje se, zuřivost se mísí s nejistotou. Najednou mi dochází, že ten strach není můj. Je jeho.

„Já vím, R.“

U nás v Libuši

O dva roky později je atmosféra našeho klubu zrovna klidnější. Z. sedí u počítače, má puštěný záběr kamery z řídicí kabiny vlaku. P. stojí za ním s rukama za zády. Oba sledují cestu. Po několika minutách se P. lakonicky ptá, kam vlak jede. „Až do Ostravy,“ odpovídá Z., načež P. uznale pokýve hlavou a dál mlčky pozorují ubíhající koleje.

Já mám před sebou otevřenou rozepsanou žádost o potravinovou pomoc, náš program na aktuální měsíc a odpověď na dlouhý e-mail klienta, který u nás už léta nebyl, ale často nahlašuje svůj příchod.

Foto: Dům u Libuše

Dům u Libuše

Náš tým Domu u Libuše nabízí volnočasové aktivity i individuální pomoc všem, kteří se zotavují z těžkých nebo překvapivých duševních prožitků. Jsme součástí organizace stojící v epicentru reformy péče o duševní zdraví.

Reforma se snaží řešit aktuální neutěšený stav psychiatrie, která je v Česku na úrovni rozvojových zemí. Lidé jsou pro nedostatek jiných možností zbytečně hospitalizováni i mnoho let. Omezovací prostředky jsou standardem, nikoli výjimečnou pomůckou. Dochází k porušování lidských práv.

Stigmatizace duševních potíží je natolik zažitá, že se netýká jen široké veřejnosti, ale bohužel také lékařů, a především pak samotných pacientů. Z ekonomického hlediska vychází lůžková péče dráž než ambulantní, a navíc přicházíme o lidi, co by se mohli uplatnit na volném trhu práce.

Reforma proto posiluje ambulantní péči, v níž spojuje zdravotníky (psychiatry, sestry, klinické psychology, adiktology), peery (to jsou ti, kteří mají díky své osobní zkušenosti největší potenciál vytvořit komunitní systém, v němž by se o sebe lidé starali vzájemně, a pomáhali si tak ke kvalitnímu a sebevědomému životu) a sociální pracovníky.

Sem tam si postesknu, že bych taky nějakého sociálního pracovníka potřebovala. Doprovázíme klienty k doktorům nebo na úřady, podporujeme je při hledání práce, pomáháme zpřehlednit vztahy v rodině nebo mezi pečujícími odborníky, ale hlavně se v rámci naší služby snažíme připomínat i ty radostnější stránky života a pořádáme kulturní, sportovní nebo společenské akce.

Do otevřených dveří kanceláře se mi teď kolébá T.: „Vy jste zase lezla přes plot,“ v hlase smích, chce si povídat.

„No jo, viděla jsem, jak mi za něj letí pírko.“

Tahle konverzace má jen pár obměn. Může být ještě o jídle nebo o počasí. Pokud ale mám na sobě roztrhané kalhoty, můžu si být jistá, že to bude o nich.

T. chodí do klubu každý den na dvě tři hodiny, popíjí mléko, dívá se na staré české filmy, jeho návštěvy vedeme jazykem systémových záznamů jako zprostředkování kontaktu se společenským prostředím.

Štěpán Kučera: Proměna americká za málo let. Literární reportáž z cyklu České bolesti

SALON

Do stejné kategorie zapisujeme i N., co vymetá volnočasové aktivity od hudebního kroužku přes šipky až po španělštinu, v mezičase zahanbuje okolí neuvěřitelně rozsáhlými encyklopedickými znalostmi a sám se podílí na organizaci výletů. Z diagnostického hlediska (co to vlastně znamená?) k nám nepatří, ale před rokem mu zemřela sestra, která k nám léta docházela, a on nikoho jiného nemá.

A dnes za sebou mám ještě sociálně terapeutickou činnost v podobě konzultace s K., která mě v domnění, že jsem expertka na literaturu, požádala o doporučení co číst. Expertně jsem otevřela internetovou knižní databázi, zeptala se na její oblíbené knížky a přes kategorii „podobné“ podle názvů tipovala, co by ji mohlo zaujmout. Vzpomněla si, že se jí líbilo Co život dal a vzal od Betty MacDonaldové. Prý to bylo smutné, ale pěkně popsané – třeba to, jaká je zima v nemocnici pod peřinou. Jí byla v Bohnicích taky někdy zima pod peřinou, říkala a mně se trochu zaleskly oči. Všimla si toho a spěchala mě utěšit: „Nebojte! Já si vzala ponožky.“

Ohrožovat zdraví

Však to taky není hotel. Přivezou tam poloviční zvířátko, které není schopné být příčetné.

Kdo pracuje v oboru a má zkušenost s omezovacími prostředky, tak ví, že tahle izolace je top.

Ve třech s ním neuděláte nic. Psychotická šestnáctiletá štíhlá dívenka se mnou mlátila jak s kusem hadru, než jsme ji tři velcí chlapi trochu zalehli a sestra jí mohla píchnout medikaci…

Co si budem nalhavat, ze... Ono i ty klecovy luzka mely neco do sebe, kdyby do toho nezacla rejt nejaka Rowlingova… Nejakej humanista prijde s kecama i proti kurtam, ale at si to zkusi, ve dvou slabych zenskych krotit zfetovanyho chlapa.

Nikdo ze zdravotníků nemá v popisu práce ohrožovat svoje zdraví a zároveň je jejich povinností chránit zdraví pacientů. Běžte si tu práci někdy zkusit, a pak hodnoťte zavedený postupy.

Foto: Kniha Zlín

Helena Hrstková: Dovnitř

To Twitter obletěla fotografie pokoje určeného pro izolaci v psychiatrické nemocnici v Dobřanech. Polstrované šedozelené stěny, dlážděná podlaha, matrace, turecký záchod. Emoce probublávají skrz písmena. Po pár výměnách názorů aplikaci aspoň na nějaký čas mažu z telefonu.

Je to jen několik dní po mém posledním výcvikovém setkání Otevřeného dialogu, terapeutické metody zaměřené na zvládání psychosociální krize, tedy něčeho, co si interně něžně nazývám rozbláznění. Tentokrát byl dvoudenní blok zaměřen na trauma. Před očima mi vystupuje odpolední sebezkušenostní diskuse, která se stočila k retraumatizaci pacientů.

Sedíme v kruhu jako zařezaní, mluví M., hlas se jí třese. Snad v sebeobraně se mi vybavují jen útržky.

„Byla jsem zmatená… Nikdo mi nic nevysvětlil… Bála jsem se… Asi jsem nadávala… Přikurtovali mě… Po pár hodinách jsem prosila, ať mě pustí na záchod. Odmítli. Ptala jsem se, co mám dělat, že už to nevydržím, že se počůrám do postele. Sestra se jen ušklíbla – to si pak převlečete… Co je to za lidi?“

Radek Štěpánek: Co se to děje v našich řekách? Literární reportáž z cyklu České bolesti

SALON

Z rohu místnosti slyším plakat L., psychiatrickou sestru. V zorném poli už chvíli vnímám i O., našeho výcvikového lektora, psychoterapeuta a psychiatra. Něco se v něm děje. Jeho běžně uvolněné tělo se krčí samo do sebe, oči zabodnuté do koberce, levá ruka hněte prsty ruky pravé. Když M. domluví, je to právě on, kdo přeruší z několika stran vzlykající ticho.

„Těžko se mi o tom mluví, pořád to ještě nemám zpracované… Pamatuju si, když jsem po škole nastoupil do nemocnice, jak mě přivolali k první kurtaci… Byl tam strašný zmatek, křik, řekli mi dělej, tady ho drž, byl jsem v šoku, ten dotek, sahat na někoho takhle, klečet na někom, jsem přece doktor… Uplynulo pár měsíců a podepisoval jsem kurty, aniž bych zvedl oči. Museli jste ho přikurtovat? Aha. Ok. Tady máte papír… Myslím, že jsem to potlačil… Psal jsem elektrošoky, aniž by… Odosobnil jsem se… Nejspíš jsem je psal i lidem, co by je nechtěli… Odstřihl jsem se… Promiň, M.“

M. nevěřícně kouká na zlomeného lektora: „Jak jste to mohl…, i vy…, to přeci není možné!“

Zpátky k relevantnímu argumentu jedné z diskutujících z Twitteru. Nikdo ze zdravotníků nemá v popisu práce ohrožovat svoje zdraví. V sebeobraně může být člověk agresivní. Má strach, je zmatený. Lidé, kteří byli kurtováni, silně medikováni nebo umisťováni na samotky, se ve vyprávění často shodují na jedné věci – nevěděli, co a proč se s nimi děje. Mnohdy byli ještě před příjmem na psychiatrii vystaveni policejnímu zadržení, nahánění po ulicích, křiku, spoutání, obklopovala je nepřátelská realita, z pomáhajících profesí se staly profese ohrožující.

Helena Hrstková je prozaička, působí též na poli duševního zdraví jako sociální terapeutka v Domě u Libuše a facilitátorka Otevřeného dialogu. Zároveň je frekventantkou komplexního psychoterapeutického výcviku a tatérkou. Literárně debutovala psychologickou novelou Dovnitř (Kniha Zlín 2020).

Pokud vám policejní hlídka na oddělení přiveze někoho, kdo už bojuje o svůj život, zavedené postupy jsou to jediné, co zajistí fyzické bezpečí vám, jemu i zbytku pacientů. A psychické bezpečí jde zas projednou stranou. A tak se po pár krizových situacích obrníte. Zapouzdříte. Podmínky vás k tomu dotlačí. Nikdo ze zdravotníků nemá v popisu práce ohrožovat svoje zdraví. Jenže když už jste obrnění a zvyklí na zavedené postupy, nevede to k jejich nadužívání?

Po pauze na vydýchání se znovu setkáváme v kruhu frekventantů výcviku. M. se obrátí k O.

„Chtěla bych ti něco říct. Viděla jsem černobíle, chtěla jsem věřit, že ti lidé v nemocnicích jsou bezcitná monstra. Kdo jiný by toho byl schopný? Když ses tu otevřel, byl to pro mě šok. Nikdy mě nenapadlo o nich přemýšlet jako o lidech, kteří jsou vystavení velkému tlaku. A když mu mohl podlehnout i někdo jako ty, už je nemůžu soudit. Přemýšlela jsem, jak to pro sebe uzavřít. Vím, že ty konkrétně jsi mi neublížil, a neznám lidi, kterým ano. Ale cítím, že bych ti skrze sebe chtěla za všechny z nás odpustit.“

Dovnitř pod kůži. Sloupek Štěpána Kučery o knize Heleny Hrstkové

SALON

O. pláče. Jako většina z nás. Mám pocit, že jsem u něčeho přelomového. U setkání dvou světů. U pochopení, u smíření, u dialogu v jeho pravém slova smyslu. Možná kdyby k němu docházelo i ve veřejném prostoru…

Návrat jiného člověka

Příběh R., protagonisty úvodu této reportáže, jsem nějakou dobu neměla možnost sledovat. Na začátku pandemie přestal ze dne na den chodit. Jednou ho prý kolegyně zahlédla v bohnickém areálu, když jela navštívit jiného hospitalizovaného klienta, jinak jsme o něm nevěděli nic. Někdy jsem ho vídala na ulici ve spících postavách zahalených kabáty, ale když ke mně zvedly oči, nikdy nebyly jeho.

Až v létě, zatímco jsem se chystala na kroužek tvůrčího psaní, vrzly panty, co záměrně nedáváme promazat, abychom věděli o všech návštěvnících hned u vstupu. Obrátila jsem se ke dveřím a v nich stál hladce oholený, slušně oblečený, nesmělý muž.

„Dobrý den, můžeme vám nějak pomoci?“ Sem tam k nám posílají kolegové z jiných týmů nové klienty, co hledají, jak aktivně trávit svůj čas, nebo se snaží prolomit samotu, někdy si nás člověk najde sám.

Foto: Michaela Hrstková

Helena Hrstková

Muž bloudil očima po kanceláři, nervózně si upravoval šálu. „Já bych si rád něco vyřídil na počítači, jde to u vás ještě pořád? Já jsem sem kdysi chodil,“ dodal, když jsem se nadechovala k představování naší služby. Vtom mi to došlo: „R.?“

Plaše se usmál. A pak vyprávěl, jak byl dlouho zavřený v Bohnicích, kde mu vyladili léky a spojili ho s další organizací zaměřenou na duševní zdraví. Ještě než ho propustili, vyřídil díky nim invalidní důchod a pomohli mu najít chráněné bydlení. Teď by si rád našel nějakou práci, proto potřebuje na ten počítač. Dojatě koktám něco o tom, že je neuvěřitelné, jakou cestu ušel, když si člověk vzpomene na jeho situaci dva roky zpátky. Je to jako potkat úplně jiného člověka. Zamrká.

„My se známe?“

Ani on mě nepoznal. Možná že to tenkrát opravdu byl jiný člověk.

Reklama

Související články

Výběr článků