Dovnitř pod kůži. Sloupek Štěpána Kučery o knize Heleny Hrstkové

Děj prvotiny Heleny Hrstkové Dovnitř, která nedávno vyšla v nakladatelství Kniha Zlín, asi není nutné podrobněji líčit, protože podstatnou, možná hlavní součástí příběhu je způsob, jakým se ten příběh vypráví.

Psaní Heleny Hrstkové má blízko k psaní dalších výrazných jmen současné mladší prózy, Lucii Faulerové, Haně Lehečkové nebo Přemyslu Krejčíkovi: originální, nespolehlivý vypravěč, postavy odcizené samy sobě a narušené na mnoho způsobů, blouznivost, bolavé rodinné vztahy, náznak kriminální zápletky… A stejně jako výše zmínění tvůrci dokáže Helena Hrstková skvěle psát – lehce, přitom přesně, účelně, a navíc čtivě; slova se s jistou bolestí zarývají pod kůži, jako vedená tetovací jehlou, a nejde tu knížku odložit, dokud se nevstřebá poslední tečka v otazníku.

Místy je to thriller, v němž se napětí dávkuje se zručností severské krimi, místy zase poezie, podnikající snové surrealistické výlety. V závěrečné části nastane několik nepravděpodobných zvratů, ale jistota vyprávění dokáže čtenáře přesvědčit, že i takové věci se asi můžou stát. Nebo že vlastně není podstatné, jestli se můžou stát v našem „skutečném“ životě, protože teď jsme na výpravě v autorčině osobitém světě, kde platí její vlastní pravidla.

Je tu taky temná, rozšklebená tvář dnešní Prahy, prostředí pornoprůmyslu i drog, ale Dovnitř čtu hlavně jako příspěvek k věčnému vyprávění o divokosti a běsech v lidech. A o lásce, která k tomu všemu patří.

Je škoda, že se novela Heleny Hrstkové stala jednou z „obětí“ koronaviru. Původně plánované jarní vydání se vzhledem k první vlně pandemie odložilo; knížka tedy vyšla na podzim – zhruba týden před opětovným uzavřením knihkupectví. Snad ji čtenáři i tak časem objeví; a zjistí, že je to text, který se s až překvapivou samozřejmostí dostává dovnitř.