Článek
Připomínám, že jsme mimo jiné v letech 1942 až 1945 a to táboření vypadá tak, že se na kárce přivezou z Kolince deky a plachty a taky hrnec, protože žádné tábornické potřeby, jaké jsou k dispozici dnes, v těch časech nebyly. V deníku figuruje jako naprostá exkluzivita fakt, že jeden z kluků vlastní „tele“ – a myšlen je vojenský tlumok z první světové války. Večer se samozřejmě konal táborák a u něj se rituálně recitovala Romance o Karlu IV. Jana Nerudy. Trochu to byla recese, ale ne tak zcela, pomysleme, že jsme v letech okupace, kdy mají verše o českém lidu přeci jen silnější význam.
Ve Velharticích byla ještě jedna pamětihodnost: Werichova chata. Máma chodila do gymnázia s Janou Werichovou a jako dobrá studentka doučovala dost slabou spolužačku latinu. Tím pádem měla přístup i v létě do chaty a Jana se jednou zúčastnila (to už bylo po válce) velhartického táboření. Kolinecká parta si sama podle skautských zvyků stanovovala denní úkoly a Janě zadali, aby ve vsi obstarala mléko, brambory a sůl, aniž promluví. Výsledkem bylo všeobecné pohoršení, že ti Werichovi už jsou tak nafoukaní, že jejich holka ani nepozdraví a jenom panovačně ukazuje, co chce.
K Velharticím je ještě nutno dodat, že to je naprosto fantastický hrad, který byl tenkrát kompletně prázdný a veškerým hrám včetně nočního lítání v prostěradle po gotickém mostě přístupný.
Roku 1945 se tradiční táboření nekonalo, protože v Kašperských Horách se utábořili posádkou vojáci US Army a mezi nimi i potomek vystěhovalců z Kolince, shodou okolností náš příbuzný. Vojáci pak směli strávit několik týdnů v Praze a naše rodina prováděla Jima po hlavním městě.
Chrám svatého Víta s legendou o tom, že kdo si neprávem nasadí českou královskou korunu na hlavu, zemře, jak se stalo Heydrichovi, Karlův most s Janem Nepomuckým a legendou o nevyzrazeném tajemství, Karlova univerzita, kde byl rektorem Jan Hus, svévolně nacisty zavřená a nyní se hemžící tisíci studentů po celé léto, kostel na Karlově, v jehož klenbě se podle legendy stavitel oběsil v hrůze, že se smělá konstrukce zřítí, Nekázanka s legendou o tom, že ji král Karel IV. ve svých plánech Nového Města postavit nekázal.
Magická Praha poznamenaná ještě střelbou a vytrhanou dlažbou ze dnů povstání, ještě potemnělá, ale o to snad krásnější.
Moje máma tehdy dostala zápal plic, na který mohla umřít, byla z války podvyživená a měla šelest na srdci, a Jim obstaral penicilin, který pražská dětská nemocnice neměla, ale americká armáda ano. Že ten špitál, kde ležela, stojí na Karlově náměstí, které je největší v Praze a býval tu dobytčí trh, se Jim dozvěděl právě při té příležitosti.
Penicilin zabral jako zázrakem a prohlídky Prahy pokračovaly, došlo pak i na Karlštejn s legendou o tom, jak na hrad nesměla vstoupit žádná žena, a kde se v kapli svaté Kateřiny dívaly na amerického vojáka podivuhodně živé oči portrétů mistra Theodorika. Něco takového potomek českých exulantů nikdy neviděl, ba nedovedl si to ani představit. Jeho svět amerického Středozápadu, odkud odešel do války, nesl ještě mezi lány kukuřice stopy indiánů.
V listopadu česká idyla skončila. Po velkolepé přehlídce v Plzni se americká armáda přesunula na západ a přes oceán do USA.
Jim se ale za ten půlrok naučil docela dobře česky. Z hovorové češtiny sice nepochytil pravopis a někdy se úplně netrefil do významu, ale o to jsou rodině dražší jeho dopisy. O Vánocích 1945 posílá pozdrav už z domova a píše: „Nikdy nezapomenu na dny s vámi. Pořád přemýšlím, jak jsme chodili a prohlíželi si všechny ty místa, co je Karel IV. zavinil.“
