Článek
Zatímco Viktor koukal na gardu, já jsem se dívala na královnin pomník a myslela na to, jak tyhle sochy imperiálních mateřských panovnic vypadají všude podobně, naše Marie Terezie i anglická Viktorie jsou takové matróny, obklopené dvořany ve Vídni a realistickými alegoriemi (není to protimluv?) tady v Londýně. Výroba, Zemědělství, Mír a Pokrok musejí být statné a širokoplecí, aby bylo vidět, jak země prospívá díky přísnému, leč láskyplnému dohledu majestátu.
Šli jsme dál parkem a přes Temži až k bývalé elektrárně, v níž je umístěno Tate Modern, velkorysé muzeum moderního umění. Jeho prostředí není nijak oficiální (ještě byl v Británii školní rok a všude něco tvořili studenti a žáci) a chtělo by se mi napsat, že ani reprezentativní, ale to by nebylo přesné, něco přece ten styl moderní londýnské galerie reprezentuje.
V našich galeriích nemáme (pokud vím) ani jednoho Rothka, jen v Divadle v Řeznické o něm hrají hru Červená. Předem tak nevíte, jak na vás zapůsobí sál plný velkých obrazů, kde se setkává červená barva v různých tónech, ale vždy v pravoúhlých tvarech, okna v oknech, rámy v rámech, hnědočervená zarámovaná fialovočervenou dvaapůlkrát dva metry. Dojem je nepopsatelný a nevyprchává po celou dobu procházení Tate Modern. Picasso, u něhož člověka vždy okouzlí mimo vše, co už o něm víme, i jeho smysl pro humor, surrealisté, kteří se takto pospolu jeden od druhého velice liší, ale všichni vytahují na světlo něco z podvědomí a nevědomí, monochromní obrazy a abstrakce Gerharda Richtera, vše-hlavou-dolů Georga Baselitze, hity jako Andy Warhol nebo Joseph Beuys a s nimi umělci čínských a ruských jmen, žijící po celém světě.
Je to tu samé „zvrhlé umění“, nic nevypadá tak jako ve skutečnosti anebo to tak jako ve skutečnosti vypadá až příliš – jako postavy na velkoplošných fotografiích Rineke Dijkstraové: stojící ženy těsně po porodu, poznamenané císařským řezem, stružkou krve na stehně nebo hygienickou vložkou, ale šťastně držící novorozené dítě. Je to přehlídka lidských bolestí, pochybností, jungovských stínů, rozbitých forem, znejistěných obsahů, srovnaná do oddělení historie – paměť – společnost; nahota – akce – tělo; krajina – hmota – prostředí; zátiší – objekty – reálný život. Techniky neomezené, od bronzové Giacomettiho sochy až po vycpané textilní loutky, od surrealistické olejomalby po warholovské serigrafie. Je to přehlídka posedlostí, strachů, deformací…
A pak se pomalu ubíráme zpátky přes Temži a kolem britského ministerstva obrany, které jako by střežil špalír bronzových generálů na koních i bez nich.
Prohlížíme si jejich hyperrealisticky vyvedené battledressy, australský klobouk generála Slima i rajtky generála Alanbrooka, který prý ve svém deníku častuje kolegy-spojence arogantními charakteristikami. Vidíme i sochu Gurkhy, vztyčenou na počest Nepálců, kteří bojovali na straně britské armády, nebo sochu vojáka na velbloudu, protože i takové oddíly mělo Její Veličenstvo k dispozici. Ostatně královna matka stojí v nadživotní podobě poblíž i se svým manželem. Vidíme také pomník s pěti bronzovými tankisty v baretech, naštěstí bez tanku.
Při téhle prohlídce pochopíte i toho strašného lva, který nám byl darován a teď stojí na počest československých letců RAF na Klárově, a koneckonců i tu ve finále zavrženou sochu generála Pattona pro Plzeň: takhle se to prostě v souřadnicích nepřítel – boj – vítězství dělá.
Člověk si při té konfrontaci moderního umění z Tate Modern a válečných připomínek z bronzu uvědomí nejenom různost těch dvou světů, ale i sílu impérií, podložených armádou.
Mezi těmi pevnými postoji a rozkročenými holínkami, barety a střapci a koňskými kopyty se proplétá a všelijak vzpíná bláznivá životní realita viděná očima, jež inklinují k neposlušnosti a zvýrazňují hlavně nepořádek. A dojde vám, proti čemu se to moderní umění staví, a musíte se zamyslet i nad tím, kam vás to samotné táhne. Kam? Do metra, milý Viktore, protože tam v sedm začíná stávka a už bychom se odsud nedostali.
