Hlavní obsah

Eva Klíčová: O vekslácích a veksláctví. Rozděleni koženou bundou s kožíškem

29. 11. 2022, 10:00

17. listopad u nás patří mezi nejvíce prožívané státní svátky. Platí to jak pro ty, kdo se se změnami po roce 1989 identifikují, tak pro ty, často socioekonomicky slabší, pro které bývá výročí spíše příležitostí pro vyjádření postojů, jež jsou s listopadovým odkazem v rozporu.

Foto: ÚSTR

Adam Havlík: Marky, bony, digitálky

Článek

Už při letmém pohledu do davu pak lze snadno poznat, a to bez ohledu na transparenty, ve kterém z průvodů se nacházíme. Boty, bundy, kabáty, účesy – věci, které běžně považujeme za povrchní a nahodilé, nás ve skutečnosti identifikují, indexují náš sociální, kulturní i ekonomický kapitál a spolu s tím mnohdy též naše místo v názorovém spektru společnosti.

Za základní analýzu tohoto v konzumní éře ještě daleko jemněji rozrůzněného společenského rysu se považuje přes sto dvacet let stará kniha Thorsteina Veblena Teorie zahálčivé třídy. A právě zahálčivou třídou, jejím módním habitem a okázalou spotřebou interpretuje historik Adam Havlík také fenomén veksláků socialistického Československa ve své knižní studii Marky, bony, digitálky (Vyšehrad, ÚSTR 2022).

Analyzuje veksláky coby nápadně blahobytnou vrstvu v ekonomice nivelizovaných mezd a podvyživeného maloobchodu se spotřebním zbožím, včetně módy a jejích pětiletkových „trendů“, a hlavně ve státě, jehož ústředním ideologickým pojmem byla „práce“, zvláště pak kult práce fyzické.

Kromě okázalé spotřeby projevující se i typickým oblečením, jehož základ tvořily tehdy nedostatkové džíny, později plísňáče, a kožená či džínová bunda, se veksláci ztotožňovali právě se zahálkou a s obcházením tehdejší povinnosti pracovat.

Mezi mýtem a traumatem. Eva Klíčová nad knihou historika Jiřího Suka

SALON

Adam Havlík se ale nevěnuje vekslákům pouze z pohledu kulturně antropologického, kdy se zaobírá jejich hierarchiemi, jazykem, životním stylem a zobrazením v kultuře a publicistice, ale jejich činnost zasazuje také do historického kontextu a souvislostí hospodářských i legislativních.

Kniha zachycuje formy stínové ekonomiky v předchozích dějinných etapách (včetně válečné a poválečné šmeliny), definuje ústřední funkci sítě prodejen Tuzex a systém „bonů“, který určitým způsobem „přemosťoval“ tehdejší nekonvertibilní československou korunu k západním „tvrdým“ valutám, a popisuje na veksl navázané ilegální činnosti jako pašování, pouliční kriminalitu, podpultový prodej, padělání měny nebo prostituci.

Okraj a systém?

Je příznačné i paradoxní zároveň, že nejvýrazněji si pamětník v souvislosti s minulým režimem vybavuje jevy, které byly nějakým způsobem nesystémové, minimálně daleké socialistickému ideálu. Typické je to především pro osmdesátá léta, kam patří nejen veksláci, ale i dobová pop kultura anebo „kult“ Slušovic. Ve všech třech případech šlo o více či méně konsenzuálně řízené pokusy o experiment s nějakou ekonomicky „liberální“ platformou.

Jestliže světy socialistického showbyznysu nebo JZD Slušovice měly celkem limitovanou působnost, veksláky Havlík zachycuje téměř jako společenské protokapitalistické konzumně-volnotržní podhoubí, jež se rozrůstalo všude, kde docházelo ke kontaktu se západními občany – skrze turismus, hotely, bary, lázně, umělce cestující na Západ, sportovce, Podniky zahraničního obchodu či už tehdy masivní kamionovou dopravu.

Foto: Michal Doležal, ČTK

Veksláci na pražském Václavském náměstí

To vše přesto, že podíl vekslu na ekonomických ztrátách socialistického hospodářství se oficiálně pohyboval v jednotkách procent „národního důchodu“.

Havlík vekslácké komunitě přisuzuje též podíl na určité kulturní osvětě, kdy se vloudila prostřednictvím burz se zahraničními deskami i mezi alternativně naladěnou část společnosti, o jejich kralování na diskotékách a ve sféře distribuce videokazet se západními akčními trháky i pornografií nemluvě.

Drtivá většina obyvatelstva pak na vekslácké struktury narazila při shánění džínů, zásadním tovarem osmdesátých let byla též audiovizuální technika nebo dnes už možná těžko uvěřitelná kalkulačka.

Prostřednictvím těchto stínových sítí západního importu se dovybavovaly technikou dokonce i státní instituce a podniky, přičemž nákupy legalizovaly přes tehdejší podnik Klenoty, jenž měl monopol na bazarový prodej. Havlík rovněž připomíná materiální podíl veksláků na sametové revoluci, když zmiňuje nákup kopírek Občanským fórem.

Nové struktury vzpomínají. Eva Klíčová nad knihou o firemní kultuře po roce 1989

SALON

V žádném případě se ale nelze na veksláky dívat jako na skupinu, která by ve společnosti požívala zvláštních sympatií. Naopak, u většiny pracujících nijak neskrývané velkopanské manýry veksláků i jejich parazitování na kolabujícím ekonomickém systému včetně provázanosti s vládnoucí nomenklaturou budily opovržení a frustraci – socialismus už nebyl rovnostářský ani spravedlivý a většinu lidí nějak ponižoval.

Jisté odchylky mělo postavení veksláků snad jenom generačně: pro část mladých ztělesňovali ekonomicky zajištěnou vrstvu, jejíž životní styl dráždil evokací Západu a představ o něm.

Kromě dat a kulturně sociálních postřehů přináší Havlíkova kniha též barvité detaily z těchto kriminálních (zároveň často nepostihovaných) komunit, včetně proměn životního stylu, který vrcholí v téměř performancích toho, co všechno si můžou dovolit. U nejbohatších veksláků to v podmínkách chudého trhu a omezeného cestování často znamenalo rozhazování přemrštěných dýšek, okázalé znehodnocování bankovek nebo marnotratnost na hranici absurdity.

Revoluce veksláků?

Vraťme se do listopadového davu na Národní třídu, Václavák či Letnou, tentokrát ale do roku 1989. I tady lze navzdory dobové uniformitě historické aktéry tipovat na příslušnost k jednotlivým společenským kruhům: vedle skromných šusťákovek, neforemných sněhulí a různou měrou okopané obuvi, tesilek rovného střihu, manšestráků, nadčasových kabátů z bezčasí, najdeme v davu i tehdy oblíbené kožešinové čepice, pláště s vycpanými rameny, kožené bundičky do pasu či džínové komplety, včetně těch v plísňové úpravě nebo s beránkem. Můžeme odhadovat idealistické studenty, učňovskou a dělnickou mládež, technické kádry nebo úřednictvo – ale i ty veksláky.

Foto: Pressdata

Z filmu Víta Olmera ze zákulisí pražských veksláků Bony a klid (1987)

Mezi demonstranty byli lidé různí a měli různé priority a představy, co by se mělo změnit. Pod hesly „svobodu“, „chceme normálně žít“ nebo „žít v pravdě“ si každý představoval něco trochu jiného. Co ale štvalo všechny, byla frustrace při srovnání s životním standardem Západu, zejména Německa, o němž navzdory železné oponě panovalo nějaké povědomí. Západ nám přitom utekl především během normalizace, kdy československá ekonomika začala stagnovat a dobíhaly ji dlouhodobé problémy technologického zaostávání, morálně zastarávající provozy, energetická náročnost a stále nižší konkurenceschopnost ve světě, kde se už rozbíhala globalizace a přesun špinavé výroby do levné Číny.

To vše se projevovalo až fetišizací Západu – jehož konzumně ekonomickou karikaturou i avantgardou byli právě veksláci. Na tehdejších vymrzlých demonstracích to byli oni, kdo byl na nový systém nejpřipravenější.

O „rozdělené“ společnosti má proto smysl uvažovat už tehdy, kdy jsme byli rozděleni hlavně tou koženou bundou s kožíškem a zánovním mercedesem.

Normalizace plná zázraků. Eva Klíčová nad knihou historika Přemysla Houdy

SALON

Právě kultura a mnohdy styl podnikání veksláků se nejvýrazněji přelily do politicky svobodných devadesátek. Později jejich porevoluční osudy shrnul Havlíkem citovaný Václav Havel: „Hlavně možná málokdo z nás tušil, jak rychle se otevřou dveře těm všem mafiánům a těm, který se říkalo za komunismu veksláci, z nichž jsou dneska milionáři a miliardáři, že. Do jisté míry se dalo předvídat, že ať budou ty zákony sebelepší, tak že si najdou takovíto lidé skulinky a že ty managementy těch komunistických fabrik, vesměs velmi pragmatické, se okamžitě přeorientují a nenápadně si zprivatizují fabriky, kde dříve vládli…“

Adaptaci veksláctví na nové podmínky transformačních let se Havlík věnuje také, a ačkoli jmenuje převážně ty, kteří se vydali cestou neskrývaného gangsterství (Mrázek, Jonák, Pitr či Provod), nelze pominout, že se zde kromě zmíněných excentriků po revoluci etablovalo též množství těch, kteří snadno zapadli do šedých zón, v nichž se snoubí politika a ekonomika, (polo)státní a městské firmy, státní zakázky, lobbing ve prospěch určitých podnikatelských skupin či záměrů a podobně.

Foto: Vyšehrad

Adam Havlík: Marky, bony, digitálky

Havlíkova kniha přes své odborné založení poskytuje barvité čtení a dost materiálu k úvahám sledujícím kontinuitu osmdesátých a devadesátých let.

Ostatně když si člověk připomene různé pozdější, až současné korupční skandály: jejich jazyk, taktiky, vzorce chování nebo hodnotové a vkusové preference jejich aktérů (třeba snahu dělat se nesvéprávným nebo zdravotně nezpůsobilým – veksláci byli často oficiálně invalidními důchodci), jen těžko se při čtení knihy zbaví nejen pocitu kontinuity, ale dokonce mu začnou doboví postávači před Tuzexy připadat proti současným lobbistům, byznysmenům a politickým podnikatelům v limuzínách a oblecích na míru tak nějak legrační, skoro až bezmocní. Sám obyčejný čtenář si pak přijde zase tak nějak jako ten hloupější.

Havlíkova kniha zároveň dokazuje, že výzkum každodennosti minulého režimu včetně ekonomických a kulturních souvislostí odhaluje mnohdy podstatnější věci než bádání zúžené na represivní orgány a život opozice. Je tu ovšem zvýšené riziko, že začneme přehodnocovat i to, co přišlo po Listopadu.

Reklama

Související články

Výběr článků