Dějiny jako hra na tichou poštu. Rozhovor s Martinem Škabrahou o mojmírovském knížectví

Dějiny mě přitahovaly už od základky. V dětství jsem to samozřejmě vnímal naivně jako přímý vztah k minulosti, dnes vidím spíše to, že společnost, do které se člověk narodí, je z hlediska kolektivního sebepojetí výsledkem vyprávění – a současně sama sebe pořád znovu převypravuje.

Dají vám jméno a v tom jméně je uložená nějaká historie a nějaká naděje. Učíte se jazyk a ten jazyk má v sobě historii nejen lingvistickou, ale zprostředkovaně i historii lidí, jejichž osudy jsou otištěny třeba do slavných – ne nutně autentických – výroků typu: „Toho bohdá nebude…“ nebo „Pravda vítězí!“

Mojmírovská Morava hraje v tradičním vyprávění, jež jsme podědili z 19. a 20. století, roli počátku národních dějin, kdy hlavní kolektivní hrdina – my, Češi – vybojuje stát, a tím potvrdí svou rovnoprávnost s jinými evropskými národy, především s těmi „velkými“ – i proto „Velká Morava“.

Mě na tomhle počátku dějin přitahuje hlavně to, jak jsou zde do sebe vzájemně vepsány vědecké interpretace toho období a ideologické potřeby současné společnosti, která si do minulosti promítá své představy o sobě samé. Je to tak provázané, že když zataháte na jednom konci, pohne se něco i na tom druhém. Ale zároveň má každý z těch pólů svou autonomii. Nikdy se nedaří zcela podřídit akademický výklad minulosti potřebám současnosti, protože věda vždycky přijde s něčím nečekaným; a nikdy se nedaří zcela vysvětlit, co jsme zač, ze sebelepšího poznání minulosti.

Asi nejproblematičtější je předpoklad kontinuity, ať už je to kontinuita národa, nebo kontinuita státnosti či státotvorného procesu. Ne že by tady kontinuita vůbec nebyla, ale je to strašně komplikované. Nejsme to totiž až my, kdo se vztahuje k minulosti. K minulosti se vztahovali i ti před námi, a to z pozic jejich vlastní současnosti. Stejně jako my z minulosti něco převzali, něco nechali být, něco potlačili. To potlačené navzdory tomu mohlo nějak přežít, a to, co bylo v dobré víře a loajálně převzato, možná bylo uchováváno v naprosto deformované podobě, dané neporozuměním původnímu významu.

Často se pohybujeme v příliš binárních kategoriích: že český národ, případně stát, buď existuje „od začátku“ po celou dobu, anebo ho naopak později z gruntu „vymysleli“ obrozenci. Jenže ono jde spíš o to pochopit, že už v raném středověku sice máme nějaké Čechy a dnešní Češi s nimi opravdu nějak souvisejí, ale zároveň to není totéž.

To češství – nebo moravanství, abychom nezapomněli – není jako štafetový kolík, který se předává mezi generacemi a na konci je to pořád tentýž artefakt, jen se více leskne, jak je vyhlazený od tisíců dlaní. Je to spíše jako ve hře na tichou poštu: na začátku je nějaké slovo a na konci může vylézt něco úplně jiného; to zkreslení ale není zcela nahodilý nesmysl – má svou historii.

Dnes je konkrétně „Velká Morava“ pole, na kterém se snažíme překonat mýty národních dějin – typicky třeba rámování cyrilometodějské mise konceptem „stýkání a potýkání“ s Němci – a řešit spíše standardní témata evropské medievistiky, což ale opět odpovídá na současnou společenskou potřebu.

Poslední velkou syntézou raného středověku v tradici národních dějin bylo dílo Dušana Třeštíka, který se vlastně snažil nahradit etnonacionální východisko toho příběhu občanským nacionalismem, kdy je důležitější fungující stát než čistota národního živlu. A tím, že zdůraznil evropský kontext – údajné navázání otonské politiky 10. století na Svatoplukovu a Metodějovu koncepci –, tak celé to tradiční vyprávění završil. Dál se po té cestě už podle mě jít nedá, jedině zase zpátky k etnonacionalismu…

V posledních letech se zároveň radikálně proměnila samotná povaha bádání o mojmírovské Moravě, dnes je to daleko méně humanitní záležitost, a to hlavně díky novým metodám v archeologii.

Dříve byla archeologie taková „omalovánková“ disciplína. Základní kontury nakreslili historici, kteří je vyčetli z kronik, a archeologové měli to schéma vlastně jenom „dovybarvit“; nasypali do těch přihrádek nalezené střepy a šperky a minulost tu stála jako živá…

Dnes je archeologie mnohem lépe vybavena k tomu kreslit vlastní obrázky. Datování na základě kronik a letopisů může podléhat lidským omylům či manipulacím, autoři středověkých listin mohli záměrně lhát, radiokarbonové datování ale ošidit neuměli, to je dáno mírou rozpadu uhlíku. Ovšem i taková „tvrdá“ data je samozřejmě nutné umět kontextualizovat.

Díky přírodovědným metodám můžeme dnes odpovídat na otázky typu: Jaké měli ti lidé nemoci? Co jedli, jak se strava lišila v jednotlivých sociálních vrstvách? Jaké procento migrantů bylo mezi elitou ve srovnání s venkovským obyvatelstvem? Více tak poznáváme tehdejší společnost a méně řešíme, jak naši předkové dali na frak „Němcům“, tedy Frankům, od kterých se ve skutečnosti moc nelišili.

Na Slovensku je to vlákno spojující současnost a 9. století daleko silnější: Slováci mají odkaz na „Velkou Moravu“ dokonce v ústavě! Takže pokud bychom chtěli něco zásadního změnit na interpretaci pramenů k 9. století, tak se může – s nadsázkou řečeno – zatřást celá slovenská státnost.

Princip není jiný než u nás, je to tentýž žánr národních a státotvorných dějin. Jenže jako každý žánr, i tenhle se dá někde uplatnit lépe a někde hůře. A na Slovensku vidíme paradox: jejich dějiny, respektive prameny, se pro interpretaci vyzdvihující hodnotu národního státu vlastně moc nehodí, ale oni jako by se jí o to více drželi.

My máme výhodu, že když chceme psát dějiny pojaté jako vyprávění o národním státu, máme více období, s nimiž se lze identifikovat: Svatoplukova Morava, poslední Přemyslovci, Karel IV. coby „otec vlasti“, což je mimochodem hezký příklad oné „tiché pošty“, protože to přízvisko původně vůbec nemá nacionalistický podtext, a pro milovníky našich revolučních tradic samozřejmě husitství. Takže ono hledání historických předobrazů se dá na časové ose rozptýlit.

Na Slovensku – tím, že jim tam už koncem 9. století přitáhnou staří Maďaři – je naproti tomu tendence narvat co nejvíc „smyslu dějin“ do jediného, navíc krátkého a pramenně slabě zachyceného období, kdy už možná měli něco jako stát, ale ještě tam nebyli Uhři.

Komplikace je, že i staří Moravané byli na Slovensku vlastně za okupanty. Takže se ten počátek posune ještě kousek před ně, k takzvanému Nitranskému knížectví, konečně tomu pravému „slovenskému“ státu, o kterém sice dobové prameny nic neříkají, ale odkazuje na něj a jeho vůdce Pribinu třeba i slovenské státní vyznamenání.

U Svatopluka se pak s oblibou zdůrazňuje, že původně vládl právě v Nitře – ani to ale prameny výslovně neříkají. U některých slovenských autorů se navíc dá pozorovat snaha překrýt to moravanství a mluvit o Svatoplukově Slovanské říši. Místo Slovania se pak často používá termín Sloveni, čímž se ještě více sugeruje kontinuita se Slovenskem.

Každopádně celá ta „předuherská“ část raného středověku je ve slovenské historické paměti emočně přetížená – chtějí po ní zkrátka víc, než prameny unesou. V odborném diskurzu se to v posledních letech mění, ale je to těžký a chtě nechtě zpolitizovaný boj. Odmítnout mýtus „Velké Moravy“ znamená riskovat konfrontaci a přilít do ohně společenské polarizace.

A ještě jeden paradox: nacionalistická interpretace dějin, která se zrodila v kontextu odporu proti maďarizaci, je dnes spojencem orbánizace slovenské politiky…

My toho hlavně o tehdejší společnosti víme málo. Narativní prameny se věnují událostem politických dějin, o společenském uspořádání se zmiňují jen nepřímo a vágně. Pak máme třeba Zákon sudnyj ljudem, tedy křesťanský zákoník připisovaný Metodějovi, není ale vůbec jasné, do jaké míry reflektuje reálné poměry. Například se v něm zmiňují jeptišky, z čehož se ale nedá hned usuzovat, že na tehdejší Moravě nějaké byly – autor zákoníku to tam mohl dát prostě proto, že kopíroval nějaký cizí literární vzor.

Ale k otroctví. Asi to nebyla otrokářská společnost ve smyslu, že by její základní ekonomické funkce stály na práci otroků. Dokonce to asi ještě ani nebyla feudální společnost, spíše převažovalo svobodné rolnictvo, mezi kterým žily osoby v různém stupni závislosti, včetně otroků.

Jiná věc jsou ale ti, kdo byli prodáváni v rámci „zahraničního obchodu“. O nich se ve spojitosti s Moravou zmiňuje více pramenů a dá se usuzovat, že to pro mojmírovské elity byl významný zdroj příjmů. Ona obecně tahle „barbarská království“ postrádala robustní daňový systém, jaký měla Římská říše, a tak své „legie“ musela živit z něčeho jiného. Na rozdíl od franských králů zřejmě kníže Moravanů nedisponoval dostatkem půdy, aby ji mohl rozdávat, takže prodej válečných zajatců se vysloveně nabízí jako vysvětlení, odkud brali Mojmírovci zdroje pro svou agresivní politiku.

K tomu jsem skeptický. Tady prostě zafunguje velká časová a kulturní vzdálenost: raný středověk byl brutální, byla to prostě taková doba. Ostatně máme tu staroboleslavskou vraždu, vyvraždění Slavníkovců, Vršovců…

I kvůli tomu se to moc nedá srovnávat se společnostmi na západ od nás, protože tam se otroctví naopak diskutuje v souvislosti s novověkem, kdy už znamenalo něco jiného. Pro Moravana 9. století patrně byla existence otroků něčím přirozeným, byli tu od nepaměti a nebylo na tom nic šokujícího. Novověká evropská, případně americká společnost už má vyspělejší morální měřítka a ospravedlnit existenci otroctví je v ní daleko obtížnější. Musí se to opřít o jinakost těch lidí.

Otrok na Moravě 9. století byl sice nesvobodný, ale nebyl to někdo radikálně jiný, což platí i pro válečné zajatce – teď je jím on, příště to můžu být já, svět už je takový. V novověku je zotročení podmíněno naopak tím, že ti lidé k nám nepatří – jsou jiná kultura, jiná rasa. To je samozřejmě spojeno s nadvládou Západu nad jinými částmi světa a dnešní reflexe zločinů otroctví, zejména obchodu s otroky, je součástí obecnější reflexe téhle nadvlády.

Kapitola sama pro sebe jsou Spojené státy, kde ten systém přežil konec obchodu s otroky, dokonce ještě zrobustněl, a už se nešlo tvářit, že ti lidé jsou nekřesťanští divoši z cizího světadílu.

V každé modernizaci je přítomen mocenský prvek, někdo musí mít autoritu určovat, co je moderní a co ne, kdo má koho dohánět, jaký vzor následovat a napodobovat.

Křesťanství přichází na mojmírovskou Moravu spíše jako modernizace v tom mocenském slova smyslu – křest z roku 831 znamenal v podstatě akt podřízenosti Svaté říši římské. Moravanům se pak podaří se té závislosti fakticky zbavit, ale v symbolické rovině zřejmě i Svatopluk uznával nadřazené postavení císaře coby světské hlavy křesťanstva.

V křesťanství je samozřejmě obsažena i niternější forma modernizace v podobě duchovního znovuzrození – odhodím staré, stanu se novým člověkem, a to skrze akt svobodné vůle. Ale většinou bylo na Moravě to obrácení na novou víru asi dost povrchní, formální.

Pozorujeme třeba, že se lidé sice dávali pohřbívat na kostelních hřbitovech, ale v hrobech často mají milodary, které svědčí o přetrvávání pohanských představ – vědérko nebo obolus pro převozníka. Až v té mladší fázi, kdy už má křesťanství hlubší kořeny, dary mizí.

Srovnání s progresivismem je podobně jako u otrokářství obtížné. Ale i progresivismus se samozřejmě opírá o mocenský vztah, je tam nějaká představa, co je to vyspělost, kdo ji definuje a kdo má nárok někoho poučovat nebo mu aspoň dobře radit.

Abyste mohl být progresivista, musíte mít určitý kulturní kapitál – rozumět nějaké terminologii, chápat teoretické souvislosti a podobně. A kulturní kapitál je jako každý kapitál nerovnoměrně a nespravedlivě distribuovaný. Klíčové je najít cestu, jak prosazovat pokrokové myšlenky, aniž bychom tím psychologicky ještě prohlubovali tuhle nerovnost.

Skutečně se to může podobat některým „misionářským“ dilematům: Vztahuje se křesťanská láska k bližnímu i na to pohanské v něm?