Co by byl život bez slunce? Po čtyřech sezonách skončil seriál Boj o moc

Z dat víme, že se superbohatým daří čím dál líp. Podle nejnovější zprávy Oxfamu o příjmových a majetkových nerovnostech si pouhé procento nejbohatších přivlastnilo téměř dvě třetiny bohatství vytvořeného od roku 2020. Dokonce to vypadá, že aktuální dekáda bude pro miliardáře vůbec nejpříznivější v historii.

Čím více víme o moci a majetku, který se nevyčerpá ani za mnoho generací, tím více paradoxně umlkají otázky, proč je to na světě zařízeno právě takhle. Namísto toho nabývají na důležitosti snahy prozkoumat, kdo superbohatí vlastně jsou. Zatímco média orientující se na byznys vykreslují příběhy vůle a odhodlání, umění má jiné, pronikavější nástroje.

Loni uvedený film Rubena Östlunda Trojúhelník smutku ukazoval, jak si bude skupina bohatých počínat po ztroskotání na opuštěném ostrově, kde jim jsou jejich pohádkové majetky k ničemu; kde je důležitější umět chytit rybu než investiční příležitost. V seriálu Bílý lotos Mikea Whitea zase do drahých destinací jezdí lidé, kteří jsou v jádru podobně zoufalí jako ti, co tráví dovolenou na mnohem skromnějších místech.

A potom je tady Boj o moc Jesseho Armstronga – americký seriál běžící od roku 2018 na HBO, jenž teď definitivně skončil čtvrtou řadou. Boj o moc vykazuje některé podobné prvky jako uvedené příklady, ale zároveň jde mnohem dál.

Boj o moc má jednoduchý rámec: čtyři potomci mediálního magnáta Logana Roye řeší, kdo z nich zdědí otcovo impérium, respektive převezme po něm post výkonného ředitele. Lze tu zahlédnout shakespearovský odstín krále Leara, ale je to jen vnější zdání – Logan Roy se ve skutečnosti svého postavení vzdát nechce, dospělými dětmi manipuluje a štve je proti sobě.

Nejstarší Connor, který v jedné z nejdojemnějších i nejmrazivějších scén seriálu vypráví, že jeho superschopnost je žít bez lásky, se naučil otci nepřekážet. Kendall, jenž pochází z druhého Loganova manželství, se domnívá, že impérium má zdědit právě on – protože mu to otec přece slíbil, když byl ještě dítě.

Mladší Roman byl podle několika indicií v dětství otcem opakovaně tvrdě trestán, a i v dospělosti se mu snaží hlavně zavděčit. Nejmladší Shiv udělala od rodiny odskok a zařídila si jinou kariéru. Přesto ochotně přiběhne, když ji otec zavolá – a ráda uvěří jeho slibům, že právě ona by byla jeho nejvhodnější nástupkyní.

Seriál je pozoruhodný v mnoha ohledech, ale ten hlavní je v ostrém kontrastu se vším, co víme o vyprávění příběhů. Ani na jednu z postav se nelze napojit – takřka všichni jsou tu vysoce egoističtí, nespolehliví, nemají pevné zásady, nesoucítí s ostatními. Jak je možné, že taková sada charakterů udržela pozornost diváků po čtyři sezony, a dokonce je přiměla s nimi sympatizovat?

Tím důvodem je, že Boj o moc je sice na povrchu seriálem o tom, kdo převezme otcovo impérium, ale kdesi pod tím je ústředním tématem trauma táhnoucí se několika generacemi.

Jak se postupně dovídáme, všichni (anti)hrdinové si nesou hluboké rány z dětství. Zakladatel Logan Roy vyrůstal se svou tetou a strýcem, který ho podle všeho fyzicky týral. Když v jedné scéně vylézá Logan po plavání z vody, vidíme, že má záda zbrázděná nesčetnými jizvami. Kruté zacházení v dětství se pak odrazilo v tom, jak jedná s vlastními dětmi.

V tomto ohledu je klíčem úvodní znělka seriálu: čtyři děti se pohybují v luxusním sídle a jeho okolí, a přitom neustále pokukují po otci, kterého nikdy nevidí zpříma – je k nim zády, odchází, je daleko, nedosažitelný, neproniknutelný.

Navíc postupně zjišťujeme, že ani jedna z Loganových manželek nebyla schopna zastat roli milující pečující osoby. Matka nejstaršího syna skončila v psychiatrickém zařízení, matka Kendalla, Romana a Shiv zase nechala žít děti pouze s otcem. Když se jí chce Ken v jistý moment svěřit s jednou z nejhorších životních zkušeností, vyděsí se a ze situace vycouvá – mezi rodiči a dětmi tu nikdy nebyla intimita, sdílení a už vůbec ne bezpečný prostor, kde by člověk mohl dát průchod emocím.

Zatímco romantické komedie nebo seriály založené na přitažlivosti hlavních postav natahují divácké očekávání, jestli spolu postavy skončí, nebo ne (a jestli svazek přežije rozdílnost jejich povah), Boj o moc pracuje s napětím, jestli Royova rodina dokáže otevřít svá traumata a začít na nich pracovat. Každé ze seriálových dospělých dětí uvnitř touží po přijetí – a když jej nedostávají od rodičů, snaží se ho najít jinde.

Právě díky tomu, že si ze střípků skládáme chmurnou minulost postav, jsme ochotnější sledovat jejich nekonečné mocenské tance.

Přestože dynamika seriálu vyrůstá z podrazů, nedodržených domluv a lží, jeho silnou stránkou je i cynický humor. Ten je nejsilnější v momentech, kdy postavy – ostřílené zkratkami a manipulacemi mediálního světa – odhalují skutečnou podstatu věcí.

Když si třeba čtou nekrology píšící o „komplikovaném muži“, glosují, že to ve skutečnosti znamená, že dotyčný házel po zaměstnancích telefony. „Bystře vnímal náladu společnosti“ je zase zkratka pro rasistu, „obchodní génius“ znamená, že na daních nezaplatil ani dolar.

V tomhle světě není ani tak nutné číst mezi řádky, ale rovnou přistupovat k řečenému či napsanému jako k fíkovému listu, který má zakrýt něčí zájmy.

Ani oznámení těhotenství nemůže znamenat „pouze“ příchod nového života a nastávající otec zprávu nechápe: Je to lež? Pravda? Co tím dotyčná sleduje?

Co je na Boji o moc pravděpodobně nejvíc fascinující, je však posun od toho, jak jsou rámovány majetkem „zkažené“ postavy a jejich vývoj.

Příběhy o tom, jak si hrdina uvědomí, že peníze jsou pomíjivé a nezalepí žádné psychické zranění a že doopravdy záleží na vztazích s ostatními, se vyprávějí po staletí.

Ve Vánoční koledě Charlese Dickense se lakomý Scrooge setká se třemi duchy, kteří mu ukážou jeho minulost, přítomnost a budoucnost. Scrooge se zděšený, kam jeho život směřuje, rozhodne začít nanovo – dělí se o majetek, stane se laskavým a chápavým.

V romantických komediích je to zase láska, co má sílu změnit okoralý charakter. Boháč se zamiluje do chudé hodné dívky a sezná, že jeho dosavadnímu směřování něco bolestně chybělo (zatímco pro dotyčné ženské postavy to znamená dost neradostný konec: otevírá se před nimi život s někým, kdo může kontrolovat a řídit veškeré jejich kroky – ale to se v žánru zdvořile přehlíží).

Podobné příběhy nám zkrátka opakují stále totéž: jednou všichni dojdou do momentu, kdy prohlédnou.

Tahle moc příběhů je pak důležitým faktorem také v tom, jak chápeme současné krize a výzvy. V rámci klimatické krize si přece lidstvo musí v jeden moment uvědomit, na čem doopravdy záleží, a otočit kormidlo. Umělá inteligence a její vývoj nemůžou být nadřazeny nad celospolečenský zájem – jistě je tady bod, kdy si to vývojáři uvědomí a nebudou se pouštět do žádných nepromyšlených experimentů. Jenže jak ukázala covidová pandemie, poodhalení možné budoucnosti ještě neznamená změnu směru. Navíc nás tato důvěra ve šťastné konce paradoxně znehybňuje. Není třeba nic dělat, ono to dobře dopadne.

Boj o moc je tady zcela věrný zeitgeistu. Že je mediální impérium Logana Roye pochybné, ve své politické moci nebezpečné, dokáže ničit životy a že by ani pro jednoho sourozence nebylo zdravé pokračovat v otcově práci, se v seriálu více či méně výrazně zopakuje několikrát. Přesto s tím žádná z postav nepracuje.

Tak jako v klasických tragédiích vidíme, jak se hrdinové zaplétají do svých léček a nezadržitelně se dostávají do bodu, kterého se nejvíc obávali. Jenže zde nepřijde žádný deus ex machina, na scénu nevstoupí bůh – postavy jsou totiž samy v božských rolích. Disponují sice vlivem a prostředky, které by mohly leccos změnit, ale nedokážou to; neumějí vykročit z drah, na něž se dostaly.

Otázka nástupnictví se nakonec skutečně vyřeší. Vyústění však žádnému ze sourozenců neslibuje šťastné roky (ačkoli všichni zůstanou dál pohádkově bohatí). Je to děsivá podívaná – jako sledovat někoho, jehož tělo se postupně rozpouští pod prudkým slunečním žárem, ale stejně nedokáže odejít schovat se do stínu: Co by byl jeho život bez slunce? Co by potom znamenal?

Boj o moc je tak důležitý nejen pro své obsahové a formální kvality, ale i proto, že představuje určitý předěl, jak chápeme současné uspořádání světa a možnosti změny. Olymp sice pořád ještě stojí, ale jako v místo, kde můžou být všichni spokojení, v něj nevěří nejspíš ani ti, kdo na něm sídlí.