Co se děje na piedestalech. Sloupek Kláry Vlasákové o knize Klub

Novinářka Matilda Voss Gustavssonová přinesla svědectví několika žen o sexuálním násilí, kterého se během let dopouštěl Jean-Claude Arnault. Ten spolu se svou ženou, básnířkou Katarinou Frostensonovou, provozoval stockholmský klub Fórum, kde se od počátku devadesátých let sdružovali umělci a umělkyně – výtvarnice, spisovatelé, hudebnice.

Gustavssonová reportáž později rozšířila a vydala knižně. Kniha teď vyšla pod názvem Klub česky v překladu Martina Škapy v nakladatelství Absynt.

Arnaultův příběh je až zarážejícím způsobem jednoduchý: Přistěhoval se do Švédska z Francie, a ačkoli v ničem nevynikal, snaživě kolem sebe šířil pověst, že spolupracoval s režisérem Godardem nebo že hrál významnou roli během pařížských protestů v roce 1968. Později se oženil s Frostensonovou, která se na vrcholu autorské kariéry stala členkou Švédské akademie a která chování manžela víceméně kryla. Svou pozici na umělecké scéně Arnault neustále upevňoval a síť vlivných přátel i vlastní mýtotvorba mu zajistily pozici, v níž si začal připadat všemocný.

Výpovědi těch, které znásilnil, napadl nebo obtěžoval, vykazují řadu společných rysů. Často šlo o mladé začínající umělkyně, které byly v danou dobu nějak zranitelné. Nejničivější je číst jejich vzpomínky: jak násilí kladly za vinu samy sobě (Měla jsem se bránit – proč mě najednou opustila síla?), jak se bály svěřit (Arnault mi dával najevo, že mě může zničit, pokud proti němu půjdu) nebo jak se samy sebe snažily přesvědčit, že se vlastně nic nestalo (Říkala jsem si, že se něco takového může stát každé).

Především jde však o hrozivý obrázek kolektivního mlčení a přehlížení. Všichni z kulturní scény o tom, že si Arnault „rád sáhne“, věděli, jenže jeho chování k ženám bylo chápáno jako roztomilá výstřednost, něco, na co má tahle ve společnosti oblíbená figurka právo. Když už byl učiněn pokus s jeho chováním něco udělat a v devadesátých letech vyšel článek o „sexuálním teroru ve světě kulturních elit“, nestalo se nic. Právě tehdy se Arnault nejspíš utvrdil v tom, že si může dovolit cokoli.

Pokud si vezmeme probírané sexuální predátory z poslední doby, u nás třeba Dominika Feriho či Jana Cimického, zjistíme, že je to právě zdánlivě neotřesitelná pozice, která jim umožnila opakovaně páchat násilí.

Všechny ty případy vedou k jednomu závěru: Jakmile je piedestal tak vysoký, že na něj nelze dohlédnout, je skoro jisté, že tam dochází k něčemu, co si slavný člověk přeje před ostatními skrýt. Některé takové piedestaly se zhroutily, jiné se povážlivě kývou, ale na mysl se vkrádá otázka – nestojí jich kolem nás pořád příliš mnoho?