Článek
Jste spokojen s tím, jak se v Ostravě daří naplňovat vize umělecké metropole?
Když jsem v roce 2013 přišel do Ostravy, bylo mi jasné, že tahle republika podobných příležitostí nabízí strašně málo. Už když jsem odcházel z postu ředitele Moravské galerie v Brně, říkal jsem si, že jediné místo, kde se může něco zásadního stát, je právě Ostrava. Cítil jsem, že se zdejší prostředí začíná velmi zajímavým způsobem probouzet.
Jistě, Praha i Brno jsou města, která jsou sice nasycena kulturně, institucionálně a sociálně, ale jako by je to zároveň trochu brzdilo. Nějak v nich nejde přepsat kulturní mapu Česka. V Ostravě jsem naopak před deseti lety konečně cítil šanci na vybudování galerie pro současné umění, která má nadregionální parametry, a to nejen ve smyslu Moravskoslezského kraje, ale celé České republiky.
Všechny kroky, které jsme pak v Ostravě dělali, směřovaly k tomu, abychom vytvořili takovou programovou skladbu, která zahrnuje nejen výstavy, ale i spoustu dalších aktivit souvisejících se současným uměním a problémy dnešního světa.
Nakonec se podařilo postavit novou galerii, ta cesta ale nebyla jednoduchá…
Galerie jako instituce není samozřejmě budova, ale spíše určitý typ jednání a zacházení s uměním, umělci a návštěvníky. V tomto smyslu Plato funguje fakticky od roku 2014. Ale ano, prostorové zázemí je nakonec vždycky důležité. Postupně jsme působili na čtyřech místech. Například ve výstavních sálech multifunkční haly Gong, v bývalé drogerii a někdejším hobbymarketu.
Od počátku bylo zřejmé, že kulturní veřejnost je na nás připravená, ale nebylo jisté, zda určité věci do sebe zapadnou. Nejprve bylo nutné prokázat, že veřejná galerie současného umění má v Ostravě smysl. Tedy že dokáže vyprodukovat zajímavý program, který reflektuje nejen umělecká komunita, ale také návštěvníci. Vlastně velmi rychle se podařilo přesvědčit zakladatele, tedy město, že galerie naplňuje potřeby občanů a zároveň z Ostravy vytváří místo, které přitahuje celostátní i mezinárodní pozornost.
Nejprve se z původně grantového projektu stala příspěvková organizace a pak se jako nejvhodnější objekt pro budoucí umístění galerie vytipovala bývalá jatka. Jestliže od tohoto rozhodnutí k otevření našeho nového sídla uplynulo pouhých sedm let, jedná se z hlediska vybudování kulturního projektu o český rekord.
Městská galerie Plato má za sebou první úspěšný rok v objektu bývalých jatek. Dá se říct, že vaše hlavní mise v Ostravě je splněna?
Mým základním úkolem bylo vybudovat regulérní galerii současného umění nadregionálních parametrů. Tento úkol je splněný. To ale neznamená, že před námi není ještě další kus práce.
V poslední době se objevují úvahy, zda galerie současného umění není moc drahá, ale i hlasy, které zpochybňují důležitost výstavby nového koncertního sálu, vědecké knihovny a dalších projektů. Prý to je pro Ostravu příliš velký luxus. Jak to vnímáte?
Tyto hlasy zčásti nese vlna ideologizovaného pohledu na společnost, který obecně zpochybňuje význam kultury, umění a kritického myšlení, a zčásti nezkušenost. O takových projektech by lidé měli přemýšlet nikoliv v perspektivě pěti let, ale s mnohem delším výhledem. Ostrava je pořád ještě ve stavu přechodu z industriálního věku do světa, který se ještě sice nedaří definovat, ale ať bude jakýkoliv, bez kvalitní kulturní infrastruktury, ke které se řadí tyto projekty, město budoucnost nemá. Ani sociální, ani ekonomickou, ani mentální…
To jsou prostě věci, které se nedají odkládat na potom. Debaty o tom, zda nejsou náklady do kultury zbytné, se nakonec vždy ošklivě vymstí. Ne v horizontu dvou let, ale několika desetiletí. Takže ne, tyto projekty v porovnání se všemi ostatními investicemi skutečně tak drahé nejsou. Druhá věc je, a to je pro Ostravu a Moravskoslezský kraj specifické, jakým způsobem jsme schopni získat pozornost státu, aby s těmito investicemi pomohl, například v rámci podpory strukturálně postižených regionů.
Jaký je v Ostravě zájem o soudobé umění?
Současné umění, až na malé výjimky, není věc masového zájmu. V roce 2013, kdy jsem si dělal základní analýzy pro perspektivu takové instituce v Ostravě, jsem došel k číslu čtyřicet tisíc návštěvníků ročně jako strop, k němuž bychom se mohli postupně přiblížit. V objektu vítkovického Gongu jsme začínali na návštěvnosti kolem osmnácti tisíc ročně.
V dalších etapách se nám návštěvnost snížila, a to s ohledem na provizorní místa, kde jsme přebývali, i s ohledem na to, že jsme začali být v programu radikálnější. V Bauhausu jsme se v posledním období pohybovali kolem dvaceti až pětadvaceti tisíc návštěvníků ročně. Po přestěhování na jatka můžu s potěšením konstatovat, že se blížíme číslu třicet pět tisíc návštěvníků.
Jen pro srovnání, Dům umění města Brna, který funguje od roku 1895 a nemá možná tak radikální program jako my, vykazuje návštěvnost mezi dvaceti pěti a třiceti pěti tisíci za rok. A to hovoříme o Brně, jehož sociální profil je pro umění určitě příznivější. Aktuálně jsme vlastně nejnavštěvovanější mimopražskou galerií současného, zdůrazňuji, současného umění.
Soudobé umění má spoustu podob, které jsou pro řadu lidí nepochopitelné, pro některé možná i šokující. V jednom rozhovoru jste řekl, že srozumitelnost není kritériem současného umění. Jak často vám návštěvníci galerie říkají, že vystaveným dílům nerozumí?
To říkají poměrně často. Je to ale reakce typická pro celou naši společnost a netýká se jenom současného umění. Panuje tu určité mentální nastavení, pro které je charakteristický strach z něčeho, čemu takzvaně nerozumím. Už od školního věku nás naše okolí nutí, abychom dokázali věci pragmaticky uchopit, jednoduše si je vyložit. Naopak složitost, komplexnost nebo překvapivost jsou přijímány s určitým ostychem, až strachem.
Snažíte se lidem výstavy nebo jednotlivá díla vysvětlovat?
Vysvětlovat umění není úplně správná cesta, protože když vysvětlím umění, tak ho vykostím a vypreparuju. Vždyť současné umění se často zabývá tématy, která jsou pro náš svět klíčová a sama o sobě nesmírně složitá. Ať je to environmentální krize, nebo třeba mezilidské vztahy. Takže než vysvětlovat návštěvníkům jednotlivá díla, která jsou často nejednoznačná, naše aktivity směřují k tomu, abychom návštěvníky, zejména ty potenciální, zbavili ostychu.
Nakonec nejde o to, aby člověk dokázal něco vysvětlit, ale aby uměl pozitivně přijmout svůj, třeba traumatický, zážitek, svou zkušenost. A opravdu není jen na nás, abychom se snažili smířit publikum se současným uměním. K tomu musí pomoci například škola, ale i média a další instituce. Je to celospolečenský úkol, nikoli individuální poslání.
Výstava, kterou aktuálně chystáte, by ale možná mohla být poměrně srozumitelná. Bude totiž věnovaná zvířatům žijícím ve městě, což je téma, které by mohlo vzbudit zájem.
Ano, půjde o výstavu, která nese podtitul Zvířecí zpravodajství. Bude o zvířatech, která žijí spolu s námi ve městě, ať už si jich všímáme, nebo nevšímáme. Máte pravdu, že jde o téma, které může u návštěvníků navodit pocit něčeho blízkého a že výstava, na níž se podílí na pětadvacet umělců z Česka i ze světa, má své diváky vtáhnout. Ale za přípravami výstavy zároveň stojí řada teoretických a filozofických úvah.
Přinese tato výstava pozitivní zprávu o nás lidech?
Myslím, že bude nastavena pozitivně. Rozhodně nemá v úmyslu jenom pranýřovat nás lidi. Chce ukázat, jak fungují zvířata v symbióze s námi, lidmi, jaké vztahy s námi navazují a jaké vztahy navazujeme my s nimi, ať o tom víme, nebo ne. Příprava výstavy běží už několik let, její součástí je i rozsáhlý terénní výzkum a také práce na reportážích se zvířaty a o zvířatech.
Velká většina uměleckých děl vzniká právě pro prostor bývalých jatek. Ukazuje se, že otevřít tohle téma skrze uměleckou zkušenost je extrémně zajímavé. Za zmínku stojí, že jednou z kurátorek výstavy je Eva Koťátková, která na trochu jiném zvířecím příběhu staví i svůj velký projekt pro Benátské bienále, kde bude reprezentovat Českou republiku.
Před dvěma lety jste byl jedním z kandidátů na generálního ředitele Národní galerie v Praze. Nakonec vás ale nevybrali. Jak vnímáte působení současné ředitelky, které se nesetkalo s příliš pozitivní odezvou v odborných kruzích?
Připomenul bych, že jsem tehdy ten konkurz vyhrál. To, že se ministr rozhodl pro někoho jiného, je naprosto legitimní. K Národní galerii se ale vyjadřovat nebudu. Už jen proto, že vím, jak těžké to paní generální ředitelka má.
Pokud by se v budoucnu opět hledal nový generální ředitel, šel byste do konkurzu znovu?
V žádném případě. Své vize, jak by měla Národní galerie fungovat a co se pro to musí udělat, jsem představil opakovaně. Až vyprší Alicji Knast mandát a ona se třeba rozhodne nepokračovat, bude mi třiašedesát. Napočtvrté už nemám potřebu kohokoli přesvědčovat, že jsem nejlepší možná volba, ani důvod pouštět se do sebevražedné mise, která dokáže vyčerpat i člověka o dvacet let mladšího.
Může se vám hodit na Firmy.cz: PLATO, městská galerie současného umění