Hlavní obsah

RECENZE: Višňový sad jako mozaika osamocených postav

14. 9. 2021, 13:17
Právo, Radmila Hrdinová

Po patnácti letech se na jeviště pražského Divadla pod Palmovkou vrátil Višňový sad A. P. Čechova. Režisérem nové inscenace je Martin Čičvák. Čechovovy hry se u nás uvádějí ve výborných překladech Leoše Suchařípy. Pro Divadlo pod Palmovkou Višňový sad nově přeložila dramaturgyně Daria Ullrichová. To bývá podmíněno výraznou režijní koncepcí. Tu však bohužel režisér ani nový text nenabídli.

Foto: Martin Špelda

Zleva Gajev (Radek Valenta), Raněvská (Gabriela Míčová) a Varja (Pavla Gajdošíková).

Článek

Důvody, proč právě dnes hrát Višňový sad, z inscenace nevyčteme. Čičvák v programu píše o touze po svobodě, motivované pocity z lockdownu, višňový sad je pro něho ostrovem vysněné svobodné kreativity. To však je příliš obecné, navíc jevištně nevyložené téma.

Raněvská v podání jistě vynikající Gabriely Míčové je složena z několika poloh. Cynickou a vyhořelou bytost střídá se sentimentální rozněžnělostí, upovídaný a přecitlivělý Gajev Radka Valenty budí ze všeho nejvíc shovívavý soucit. Aňa Anny Kameníkové je přerostlým dítětem pokoušejícím se svést přestárlého Trofimova Jana Teplého, který jako by si vyměnil roli s dychtivě akčním a vizionářským Lopachinem Adama Vaculy, jehož vztah k Varvaře Pavly Gajdošíkové je prakticky nijaký, zpochybněný jeho naznačenou homosexualitou.

Každý jako by hrál sám za sebe, bez vztahů a každý trochu jiným hereckým stylem. Platí to i o přehrávaném Jepichodovi (Martin Němec), osaměle trčící Charlottě (Hana Seidlová) a k nesnesení ukomikovaném Simeonovi-Piščikovi (Denny Ratajský), z něhož inscenace udělala málem hlavní postavu. Nevzrušivá inscenace plyne od repliky k replice bez čitelného tématu. Hercům navíc není přes poměrně hlučnou hudbu moc rozumět.

Scéně dominuje obří plátno s promítaným filmem zelené plynoucí řeky, jejíž voda po dramatické scéně prodeje statku popisně zrudne do krvava a poté až do konce zůstává kalná. Zelená je i plocha jeviště pokrytá bůhvíproč umělým trávníkem (sponzorský dar zmiňovaný režisérem v programu?), kde dům je zanořený jako zemljanka v zemi. Kostýmy od večerních toalet Raněvské i Duňaši přes červené kecky Trofimova až po růžové sako Lopachina a černý frak Firse (Pavel Nový) dokreslují inscenační všehochuť.

Text Višňového sadu nabízí hercům bohatě odstíněné postavy a divákům zamyšlení o mnoha zásadních životních otázkách. Inscenace Martina Čičváka však zůstala trčet někde uprostřed výkladu a v divácích možná utvrdí mylné přesvědčení o nudné užvaněnosti Čechovových her.

Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad
Překlad a dramaturgie Daria Ullrichová, režie Martin Čičvák, scéna Hans Hoffer, kostýmy Sylva Hanáková, hudba Ivan Acher. Premiéra 13. září v Divadle pod Palmovkou, Praha

Hodnocení: 50 %

Může se vám hodit na Firmy.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků