RECENZE: Smrtící švihadlo a dítě ve hře. Hra na oliheň se loučí se ctí

Úspěch nejsledovanějšího seriálu Netflixu stojí na chytrém propojení napínavého děje, který svádí k televiznímu maratonu, s nekompromisní brutalitou a silnou kritikou společnosti. Postavy, které se ocitly na dně, podstupují smrtící varianty dětských her ve snaze o pohádkovou výhru. Zvítězit v nich může jen poslední přeživší. Pokud tedy lidé shůry nečachrují během průběhu s pravidly.

Všudypřítomná bolest, na povrch prosakující tajemství a odhalující se přirozené charaktery hrdinů spouštějí v divákovi instantní zvědavost. Ve třetí, oficiálně poslední sérii navíc tvůrci museli vygradovat finále a ukončit všechny rozběhnuté příběhy. Hlad po odpovědích, jakými nástroji na to půjdou, opět přišpendlil k Netflixu lidi po celém světě.

Po silně dramatickém finále druhé série bylo jasné, že se něco zásadního změní. Jeong-jae Lee jako Gi-hun už není tím nepravděpodobným hrdinou, kterému jsme všichni tak moc drželi palce. Teď je z čísla 456 rozbitý muž s prázdnýma očima, za kterými se značí jediné: rezignace. Jeho vnitřní boj má najednou větší sílu než kdejaké hrdinské pózy.

Času na šťourání se v jeho zlomené duši ale moc není. Hry pokračují dál a všechny dějové linky potřebují dojít k cíli. I proto jsou tentokrát hry méně nápadité, zato mnohem syrovější. Hráče čeká například brutální varianta hry na schovávanou, kde dostanou skutečné dýky a jasný úkol: přežít na úkor ostatních. Později si zahrají třeba i skok přes švihadlo.

Třetí sérii možná chybí jemnost božské první sezony, ale silné emoce zde opět mají své místo. Potlačená lidskost, chamtivost, zoufalství a strach znovu vystupují z obrazovky ve velkém, a to především díky kvalitním hereckým výkonům účastníků her. Obrazově jde jako vždy o kvalitní podívanou a kulisy her se drží svých zajetých standardů.

Mnohé další dějové odbočky se vedle hlavní hry už zdají nadbytečné, i když jsou pro zakončení příběhu nezbytné. Jak divák po druhé sérii už tak trochu tušil, linka s pátracími loděmi po ostrově se nakonec ukázala jako naprosto zbytečná. Jiné zde však mají své místo a dokreslují onen obrázek o lidském úpadku i jeho světlých výjimkách.

Potěší samozřejmě i specifický korejský humor, který se neztratí ani v místnosti potřísněné krví. Za zmínku stojí linka se samozvanou šamankou kráčející na základě smyšlených zjevení. Své následovníky vede oficiálně za vykoupením, ale následně je použije jako živý štít pro záchranu vlastního krku. Jen o pár minut dřív přitom sledujeme jednu z nejsilnějších scén série, kdy matka stojí před rozhodnutím zabít vlastního syna, aby ochránila nový život.

VIP postavy se bohužel vracejí s mnohem větším prostorem a nulovým vkladem. Jejich karikaturní přehrávání, zbytečné komentáře a umělé dialogy kazí seriálu tempo i atmosféru. Na scéně se objeví i novorozeně a zamíchá kartami, když je prohlášeno za nového hráče. Jde o bizarní, ale působivou metaforu dědičného traumatu a lhostejnosti vůči dětem, která bodne u srdce každého rodiče. Překvapivě to funguje lépe než většina scén s VIP obecenstvem.

Tvůrce Dong-hyeok Hwang zůstává věrný vlastnímu stylu a odmítá nabídnout jednoduchý nebo příliš optimistický konec. Gi-hunova cesta je uzavřena se vší tíhou, kterou si po celé tři série nese na bedrech.

Jiné linky by si zasloužily možná jinak rozdělený prostor, ale času je málo a tempo her se nesmí zastavit. I tak se seriál nebojí zůstat klidně půlku epizody v jedné místnosti a posílit v divákovi stísněný pocit, jaký zažívají hráči čelící tváří v tvář neodvratné smrti.

Konec působí definitivně a jasně ukazuje, kdo tahal za konec lana silněji. Zbytečně se nepitvá v detailech a důstojně uzavírá svou velkolepou kapitolu. Finální scéna s nenápadným cameem připomíná spíš velikost fenoménu, než že by přímo nabízela pokračování. A i kdyby, otázka spíš zní, jestli ho vůbec chceme, protože pro mnohé bude Hra na oliheň vždy jen jedna.

Třetí sezona rozhodně není bez chyby. Někdy je doslovná, někdy přepálená, jindy až příliš uhranutá sama sebou. Ale i ve slabších chvílích si drží sílu, díky které Hra na oliheň fungovala od svých začátků, a zkrátka baví.

Udržuje si totiž svou filmovou preciznost, dobré herecké výkony a silná témata, která nezmizí ani ve změti akčního finále. Poslední hra tak dopadla tvrdě, ale přesto důstojně a správně.