RECENZE: Slza je lepší živě než na albu

Koncert totiž odehrála opravdová kapela, tedy kromě zpěváka Petra Lexy a kytaristy Lukáše Bundila, kteří Slzu oficiálně tvoří, ještě tři další, a nutno podotknout výborní muzikanti.

Na desce ale nehrají. Ta je zvukově syntetická, díky čemuž postrádá průbojnost i schopnost více přitáhnout pozornost.

Slza přitom stále umí vymyslet dobré melodie. Ukazuje to třeba v písních Bouře, Magnety, Červánky, Tak mi promiň či Každej sám. Ani jedna ale není hit na první dobrou, v tomto ohledu trochu zaostávají za těmi, které už skupina vydala na předešlých deskách. Posledně jmenovaná nicméně v náladě, aranžích i slovech ukazuje příští možnou cestu kapely.

Pozitivní je, že zpěvák Petr Lexa získal (a to už na předešlé desce) jistotu ve výrazu, a to i proto, že jej opřel o neobvyklou barvu, kterou jeho hlas má. Spolupodílel se i na slušných textech, v nichž už není tolik smutku jako v předešlých. V tom se ostatně Slza také pohnula.

Škoda že tento jinak příkladně vyslovující zpěvák podlehl v písni Padám svodům hostující Pam Rabbit. Ta při zpěvu používá ledabylou výslovnost a on má ve svém partu v té skladbě bůhvíproč podobné sklony. Naštěstí jim nepodlehl zcela.

Slza je tedy stále na cestě. Na novince se jí podařilo pokročit od časů, kdy byla skupinou pro děti, aby mohla dál šlapat po cestě do nejvyšších pater českého mainstreamu.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Monodrama - Slza [CD]