Článek
Bylo to šťastné spojení. Dusilová se s výsostnými muzikanty a tvůrci z popové, jazzové i alternativní scény potkala v době, kdy se naplno odklonila od mainstreamu a nacházela vlastní hudební řeč. Není jednoduchá na poslech, album V hodině smrti si nelze pustit jako kulisu a řešit při něm otázky všedního dne.
Je nutné a dobré je pozorně poslouchat, vnímat a nechávat prostupovat vlastní myslí. Na konci takového procesu vznikne silný umělecký, téměř až duchovní prožitek, který kolekce fakticky nabízí.
Jejím tématem je transformace, proměna člověka jak v době života, tak spojená se smrtí.
Intimní náladu nahrávky nastolí již úvodní skladba Indiánky. Nepotřebuje slova k tomu, aby vytvořila naléhavou a současně svobodnou atmosféru, kterou pak rozvinuly další skladby.
Hudebně k tomu patří i série zvuků, ať už vytvořených nástroji či z jiných zdrojů, která podtrhuje děje skladeb bez toho, aby byly zaneseny v textech. Patrné je to u industriálního finále Duszo moja nebo ve zvukovém reji kompozice Monotronka.
Instrumentální řeč kolekce umocňují funkční texty. Dusilová a spol. je nechali napsat zručnými autory, ať už jde o Martina E. Kyšperského, Dana Bártu či o amerického básníka Ezru Pounda, jehož báseň Epitaph je na desce zhudebněna.
Jediné, co kolekci tříští a ruší, je jazyková různorodost v textech. Jsou na ní skladby v češtině, polštině, angličtině či ve slovenštině. Jelikož jde ale o dílo víceméně koncepční, zasloužilo by si jediný jazyk. Výkony našich textařů pak jasně signalizují, že český.
Přesto je nahrávka V hodině smrti jednou z nejkrásnějších, nejkvalitnějších a nejosobitějších, které u nás v letošním roce vyšly.
| Lenka Dusilová & Baromantika: V hodině smrti |
|---|
| Supraphon, 46:47 |