Článek
Režiséři Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský (duo SKUTR) zřetězili sedm příběhů do souvislého proudu začínajícího symbolicky zrozením světa, v němž bozi, polobozi i lidé prožívají archetypální situace, jako jsou vztahy rodičů a dětí, láska, věrnost, smrt, krize identity, násilí, trest, odpuštění a mnoho dalších. Ovidiovy Proměny ožívají v nových aktuálních souvislostech.
Nicméně dnešním divákům nejsou příběhy hrdinů, jako je Aktaión, Apollón, Hélios, Marsyás, Faëthon či Ífis, zdaleka tak známé, jako tomu bylo v minulosti. A inscenace jim v jejich pochopení nijak zvlášť nepomáhá.
Ovidiův básnický jazyk je posluchačsky náročný, navíc zvláště mladé herečky (více než herci) projevují povážlivé rezervy v artikulaci a hlasovém zvládání velkého prostoru Státní opery. Postavy v bílých kostýmech jsou k tomu snadno zaměnitelné, takže první polovina inscenace s méně známými příběhy může mnoha divákům připadat dost komplikovaná. Není divu, že na premiéře řada z nich snahu zorientovat se v neznámé látce o pauze vzdala.
Radúz Mácha (Orfeus) a Pavlína Štorková (Eurydika) v předposledním ze sedmi příběhů Ovidiových Proměn na scéně Státní opery
A je to škoda, protože druhá část je divácky daleko vstřícnější, výtvarně atraktivnější a co do působivosti jevištního obrazu nápaditější.
Začíná to už zářícím Héliovým slunečním vozem, pokračuje Orfeovým putováním do podsvětí za milovanou Eurydikou a vrcholí návratem Filémóna a Baucidy s posláním o nekonečnosti proměn tohoto světa.
Režijní duo SKUTR pěstuje se sympatickou tvrdohlavostí dramaturgickou linii jevištní poezie, od úspěšné Erbenovy Kytice přes Wernische (režírovaného Janem Nebeským) a inscenaci Don Quijote. Pustá země až po nynější Proměny.
Oběma tvůrcům je blízká poetika velkých jevištních obrazů, jež v tomto případě ale plně vykvete až ve druhé části; první je víc postavena na textu, který se nedaří přenést z jeviště do hlediště v dost srozumitelné a přitažlivé podobě. A to přesto, že tvůrci Ovidiovy verše rozvolnili vstupem jazykové roviny čerpající z řeči sociálních sítí, jež vnáší do příběhu nejen současnost, ale místy i hravé zcizení.