Článek
Vznik konkrétismu se datuje do roku 1967, kdy v ateliéru Miroslava Vystrčila na pražské Kampě založili Tomáš Rajlich, Jiří Hilmar, Arsen Pohribný a Radoslav Kratina Klub konkrétistů. Totalitní režim tomuto novému směru rozhodně nepřál. Cenzorům vadila jeho geometricko-abstraktní neuchopitelnost a nezařaditelnost. Většina umělců buď emigrovala, nebo svou tvorbu výrazně omezila.
Blýskat na časy se začalo po roce 1989, klub začal znovu fungovat a v roce 1998 se počal dělit na sekce podle krajů. Konkrétistické buňky vznikly v Jihlavě, Hradci Králové, Příbrami či v Olomouci. K hlavním jejich činnostem patří archivní činnost a v první řadě pořádání výstav i seznamování veřejnosti s hlavními opěrnými body tohoto stylu.
Smysluplné využití výstavního interiéru
Ty jsou specifickým způsobem zakotveny v Manifestu KK3 Klubu konkrétistů (osamostatnil se roku 2011) a patří mezi ně například snaha rozvíjet konceptuální a reduktivní tendence, zhmotňovat všemi možnými uměleckými prostředky abstraktní myšlenky a především propagovat toto umění napříč generacemi.
Kurátor výstavy, hudebník, výtvarník a vedoucí Klubu konkrétistů východní Čechy Štěpán Málek smysluplně využil všech interiérů Topičova salonu a především díky pochopení jeho zvláštností dokázal akcentovat vizuální dopad vystavených exponátů.
Hlavní sál vypadá jako ráj futuristických hraček.
Srdce expozice tkví v největším ústředním proskleném sále. Světlo dopadá shora a celou plochu doslova rozsvěcí. V čele trůní modrý, zelený a žlutý čtverec na bílé ploše.
Tyto volné mondrianovské variace doplňuje černé kulaté těleso levitující v prostoru nazvané autorkou Vladanou Hajnovou jednoduše Kotouč.
V sále jsou pak rozmístěny další předměty, především Zátiší Štěpána Málka. Tyto prostorové objekty celkovou kompozici uzavírají a zcivilňují. Neinformovaný příchozí by se domníval, že vstoupil do dětské herny plné futuristických hraček.
Labyrintem geometrických tvarů
Duše expozice je však zakletá v labyrintu menších sálků. Tam narážíme v každé místnosti na nenadálá překvapení a náhody vytvářejí předem netušené kontexty. V jednom z nich se po zemi vine kroutivá linie připomínající surrealistického hada a na jeho konci najdeme okno do ulice. A z něj vidíme Krista na krucifixu, který visí na protější zdi.
Zvláštní minimalistický půvab mají i abstraktně-geometrická plátna Zdeňka Kučery. Nazývá je nic neříkajícími názvy jako Horizontální oscilace 2 či Noční jízda proto, aby nesvedl pozorovatele k ukvapenému závěru. V ostrých čarách, pravých úhlech či dělicích liniích se musí vyznat každý sám za sebe.
Navštívit tuto výstavu znamená pro člověka začít s meditací na téma konkrétna i abstraktna. A postupovat až k dřeni fundamentální esence tvaru, který až na kost oholený vytváří kvalitu v naprosto jiných výtvarných dimenzích. Jako bychom roztříštili zrcadlo na tisíc střepů, slepili ho podle svých představ a teprve pak v něm objevovali svou vlastní tvář.
| Konkret-ism 1967/2015 |
|---|
| Topičův salon, Praha, do 21. srpna |