RECENZE: Přátelské písničky Františka Segrada

Dnes třiašedesátiletý interpret zažil svůj velký sólový debut až v roce 2014. Texty mu na něj tenkrát napsal Michal Horáček, jenž s ním spolupracoval už řadu let předtím a pro českou scénu ho objevil. Segrado svým klidným hlasem, ve kterém se snoubí poloha zpěváka a vypravěče, výzvu přijal a natočil jednu z nejpříjemnějších desek posledních let.

Písničky pro druhý počin mu napsali různí lidé a přátelé z české i slovenské hudební scény. Jsou mezi nimi mimo jiné Radůza, Petr Linhart, David Rotter, Milan Vyskočáni a třeba i Xavier Baumaxa, jenž je jako autor i textař přece jenom z jiného těsta.

Segrado není až tak mimořádný zpěvák, netroufá si do těžkých poloh, neriskuje. Má ale zajímavou barvu hlasu, je autentický a v interpretaci nese jako bonus jakýsi uklidňující dojem. Klade navíc velký důraz na text, takže pečlivě vyslovuje každé slovo a dává si záležet na tom, aby příběhy textů nezanikly a naopak byly mocnými partnery hudební složky. Po poslechu alba se tak znovu přirozeně dostaví dojem příjemnosti a přátelskosti.

Písně se nesou ve středním a pomalém tempu, což co do pocitu dělá album přece jenom poněkud monotónním. Segrado v nich ale záměrně nikam nespěchá, to je mu cizí. Dává si záležet na tom, aby v jeho podání měly atmosféru, aby posluchače zaujaly emocemi a snad i aby je přijal jako uklidňující prvek v rušných časech.

Instrumentální složka skladeb je přitom velmi dobře ošetřená a chytře vyprodukovaná. Muziky je v ní tak akorát, a to i v momentech, kdy znějí smyčce nebo trubka. Celé je to vlastně učebnicový příklad dobře vystavěné profilové desky, na které nic neruší a nic posluchače nezavádí k mylným pocitům či úvahám.

Přednesem Segrado připomíná Leonarda Cohena. V písních na albu V paralelním vesmíru je intimní prožitek a v textech především vyzrálá milostná lyrika. Hostování Markéty Irglové ve skladbě Romeo a Julie pak patří k jedněm z několika pocitových vrcholů kolekce.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: