RECENZE: Písně, které lze ještě prodat

Byť se zprvu zdálo, že rozpojení klíčového autorského tandemu bude jen dočasné, nyní se mají věci jinak. Sambora už není veden jako člen skupiny a ona se s tím snaží vyrovnat. Jde na to přirozeně opatrně, aby nenadělala na své reputaci mnoho škod.

Rozhodla se vydat novou desku, přitom vlastně ne tak docela. Jsou na ní sice písničky, které ještě nebyly zveřejněny, jejich základ ale tvoří staré nápady, jež se ve své době neprosadily. Jistě, každý má právo zacházet se svým uměleckým „odpadem“ dle libosti. Jiná věc je, jak to dopadne. V případě alba Burning Bridges ne moc dobře.

Kolekce je diplomaticky prezentována jako dárek fanouškům, poděkování za více než třicetiletou přízeň, také jako rozloučení s vydavatelstvím Mercury a ukončení jedné kapitoly v historii formace. V první řadě se ale jeví jako pokus vyzkoušet si, jestli to půjde bez autorského přičinění Richieho Sambory, a aby to nebylo trpké, tak raději na starších hudebních nápadech.

Sambora se nicméně na jedné skladbě spolupodílel. Pod Saturday Night Gave Me Sunday Morning je podepsán společně s Jonem Bon Jovim a není pochyb o tom, že právě tato kompozice prezentuje tradiční sound kapely nejlépe, nejvíce a nejpřesvědčivěji. I kvůli tomu je, společně s We Don’t Fun, na desce nejlepší.

Pod zbylými je vedle Bon Joviho podepsán dlouholetý spolupracovník skupiny Billy Falcon, skladatel, aranžér a producent, jenž není členem sestavy. Ne že by svou práci neovládal, o tom ostatně svědčí některé písně z minulých alb, pod nimiž je spolupodepsaný, faktem nicméně zůstává, že na drtivé většině „novinek“ je znát, že jde o druhý pokus.

Zkušenost muzikantů zabezpečila, že po stránce zvukové i aranžérské je vlastně vše v pořádku, stejně tak si kapela zachovala charakteristický sound vedený především zpěvem Bon Joviho, který má pořád ve svém hlase dost sex appealu na to, aby v posluchači rozpoutal více než chladný poslech.

Skladbám ale chybí písničkovost. Většina riffů a hudebních postupů nemá tah, nápad ani vtip, absentují silné melodie a dokonce ani v baladách není formace patřičně srdceryvná na to, aby šlo o favority ploužákových setů na diskotékách.

Podivně pak zní závěrečná titulní skladba, jakási polka, ve které Bon Jovi zpívá o pálení mostů a v podstatě se trochu arogantně loučí s vydavatelstvím Mercury, a to rovnou v několika jazycích.

Je to poněkud bezradné album, šolich na vyplnění doby, kdy kapela možná pořádně neví, jak to bude dál. Nabídla písničky, které lze sice ještě tak nějak prodat, ale s výhradou. V kontextu její tvorby jsou z béčkové kategorie, přičemž zároveň vytvářejí požadavek na to, aby příští deska byla opravdu dobrá.

Ačkoliv Bon Jovi je kapela, která už poslala do světa tolik silných skladeb, že na nich bude moci stavět až do svého totálního konce.