RECENZE: Pánové po čtyřicítce, to jste vy! Festival francouzského filmu uvádí Rock’n’roll

Čtyřiačtyřicetiletý scenárista, herec a režisér v něm hraje sám sebe, byť doufejme, že s notnou nadsázkou. Jeho ženu pak ztvárnila jeho skutečná partnerka a matka jejich dvou dětí, nádherná a v Hollywoodu nejlépe placená zahraniční herečka Marion Cotillardová. Ostatně slavnými francouzskými herci pod jejich skutečnými jmény se tato mrazivá komedie o krizi středního věku jen hemží.

Filmovému Guillaumovi je stejně jako tomu skutečnému přes čtyřicet let a je se svým životem spokojený. Jde z role do role, při natáčení je hvězdou, která si může dovolit leccos, a doma ho čeká milující a milovaná Marion. A pak přijde den, kdy mu mladičká kolegyně dá víc než zřetelně najevo, že není zrovna tím chlápkem, o němž by snila erotické sny, že v těch se objevují mnohem mladší idoly. Třeba Gilles Lelouche.

Guillaume nejdřív vůbec nechápe, o čem je řeč. Vždyť on je přece mladý, svěží, vždy ve formě. A když mu to celé dojde, podlehne strašlivé panice, kterou zná asi každý muž po čtyřicítce, když poprvé zjistí, že mládí je pryč a do důchodu strašně daleko.

A do toho se Marion doma chystá na nový film Xaviera Dolana, takže mluví strašlivým quebeckým dialektem, v pokoji pěstuje zeleninu a rozhodně nemá pro jeho špatně skrývané starosti pochopení.

Jeho trápení pak dorazí udílení francouzských výročních cen César, když je „místo něj“ oceněn herec o generaci mladší.

Canet s dalšími dvěma kolegy si napsal scénář, při jehož tvorbě evidentně věděl, o čem je řeč, možná ho i jeho podobný zážitek – a pocity z něj – inspiroval. Své postavě však přidal ještě nadsázku, která kino spolehlivě rozesměje. Když si Guillaume barví vlasy a do koutů vlepuje chlupatinu, když si do obličeje nechá napíchat spoustu botoxu, takže vypadá jako blázen, když běžné oblečení vymění za rockerské a z žánrového filmu hodlá udělat velké umění…

Je to vtipné, všechny krkolomnosti, které Guillaume podniká, aby byl dostatečně cool, jsou tak trapné, že se jejich jalovost spolehlivě přenáší i do sálu. Canet navíc využil i dokonalou znalost filmařského prostředí, na které se dívá se stejným nadhledem jako sám na sebe.

Škoda jen, že zhruba od poloviny filmu už se stupňování Gillaumových vylomenin vlastně jen opakuje, Canet tlačí na pilu a nic moc dalšího nepřidá, takže se dvouhodinový film postupem času poněkud vleče.

On sám i Cotillardová hrají velmi přesvědčivě, i v ostatních rolích je vidět, že si herci své prostředí, krizi středního věku a z ní plynoucí trapasy užívali. Možná se ale do toho položili až příliš a bavili se přece jen o něco víc při natáčení než nakonec divák v kině.

Ale pořád jde o velmi slušnou porci zábavy, která se týká nejen slavných herců, ale i všech ostatních, kteří si ze zbytku vlasů češou „přehazovačku“, zatahují rostoucí břicho a přesvědčují sami sebe, že muži přece nestárnou.