Hlavní obsah

RECENZE: Novela o zániku Ďatlovovy výpravy zní hrůznou notou

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

20. 2. 2024, 17:47

V únoru 1959 zahynulo na Uralu za nejasných okolností devět členů expedice v čele s Igorem Ďatlovem. Poslední studie případ uzavřely s tím, že osudnou se pro mladé horolezce stala lavina. K tragické události se v novele Nechoď tam! pojaté coby folklorní horor vrací Jindřiška Kracíková.

Článek

O mysteriózní zkáze výpravy studentů Uralského polytechnického institutu na úbočí tisícového vrchu Cholatčachl, což řečí místního národa Mansijců doslova znamená mrtvá hora nebo také tichý vrchol, vznikla řada článků, dokumentárních snímků či odborných výzkumů.

Dotyční turisté dostáli jeho děsivému pojmenování, když uprostřed třeskuté zimní noci zničehonic vyběhli ze stanu a bezpečné tábořiště opustili bosí a nedostatečně oblečení. Většina zemřela na podchlazení, pár z nich na vnitřní krvácení nebo poranění lebky. Dva neměli oči v důlcích, jednomu chyběl jazyk.

Ačkoli sovětské úřady zanedlouho po katastrofě rozjely oficiální vyšetřování, vynořila se masa laických teorií o napadení zvěří, silné vichřici, nastalé panice kvůli nepříjemnému infrazvuku, nebo dokonce o zvláštní vojenské operaci, kterým mnozí dodnes věří.

RECENZE: Z pobudy diktátorem. Komiksový Hitler neomračuje

Kultura

Co přesně se před šedesáti pěti lety odehrálo, si skupina vzala do sněhobílého hrobu. Ten se nachází také blízko méně zmiňovaného kopce Otorten, jehož název lze přeložit jako výstražné heslo „nechoď tam“. Autorka si ho zvolila za nápaditý titul své útlé prózy, kterou zpracovala podle dosavadních faktů, a nadto ji orámovala slovanskou lidovou slovesností.

Expedice totiž v knize pátrá po sněžném muži Almovi, jak se mu v sibiřské oblasti říká, respektive po babě jaze, v tuzemsku známé díky filmové pohádce Mrazík. Strašidelná bytost obývající chaloupku na kuřích nožkách je ve výsledku nejpoutavější figurou jinak naneštěstí příliš věcného a střídmého vyprávění.

Devět postav na ani ne osmdesátistránkový text je ostatně víc než dost, aby literátka mohla vykřesat hlubší popis nad rámec jen zběžné psychologie. Slovní ping-pong mezi hrdiny, jenž se stupňuje s nižšími teplotami a rostoucím hladem i frustrací, se Kracíkové přesto daří držet v mezích uvěřitelnosti.

Když nad nimi spisovatelka definitivně láme hůl, dotahuje svůj hororový zákusek do příhodně nadpřirozeného konce, který ono očekávané lehké mrazení v zádech vyvolat zvládne.