RECENZE: Fifty. Uvěřil jsem, že se můžu změnit

Hra vypráví o tom, co prožívá pozdní padesátník, který si vlastní vinou dost zkomplikoval život a jemuž teprve nyní dochází, že se už asi nezmění. A víc než rezignace je to úleva.

David (Ivan Trojan) žije na hausbótu a sní svůj sen o sexu ve třech, zatímco řeší své minulé, současné i budoucí vztahy se ženami, do nichž se zaplétá s naivitou neodpovídající jeho věku. Zelenka je autor navazující na anglosaskou tradici „dobře napsané hry“, která baví diváky a hercům poskytuje vděčně napsané postavy. Je mistrem ve splétání reálných a absurdních situací, jeho dialog je úsporný a gradovaný do vtipných point, přitom se dotýká věcí, s nimiž se diváci dokážou snadno identifikovat. Ať už jde o osobní či společenská témata.

Dejvický soubor si se Zelenkou rozumí a tlumočí jeho text v autorově režii příjemně vstřícným způsobem. Platí to zejména o Ivanu Trojanovi, který v Davidovi vlastně nepředvádí nic výrazně nového, ale bezpečně, a s velkou dávkou autenticity hraje lidskou bytost, jejíž problémy předkládá divákům s hereckým mistrovstvím, skrytým za zdánlivou a odzbrojující samozřejmost. Netlačí na vtipnost point, ale pronáší je jako součást běžného dialogu, s elegancí a hereckou radostí. A diváci to oceňují.

Stejně precizně staví svého bubeníka Romana Václav Neužil. Martin Myšička je neodolatelný v postavě vysokoškolského pedagoga Jana nacházejícího zalíbení ve starších ženách, Tomáš Jeřábek baví ve fetujícím a intelektuálně pomalejším neurotikovi Tomovi.

A přestože u Zelenky bývají ženské postavy méně zajímavé než mužské (a ve Fifty tomu není jinak), Veronika Khek Kubařová, Klára Melíšková i Elizaveta Maximová vytvářejí přesvědčivé a živé figury žen, které procházejí Davidovým životem a vedou ho k pozdnímu poznání, že na nový začátek je nejspíš už pozdě. Fifty jako hra i inscenace dokazuje, že Dejvické divadlo dobře ví, čím diváky potěšit, aniž by se jim jakkoli podbízelo.