RECENZE: Dvě polohy Lady Gaga. Skvělá a popová

Že se jedná o propagaci loňského alba, naznačil už velký počet skladeb z něho. Osmadvacetiletá popová hvězda je vměstnala mezi své hity z prvních desek, čímž v podstatě odhalila fakt, že Artpop těch celosvětově ceněných tolik nepřinesl. Přitom je to deska velmi kvalitní, to především po stránce zvukové a produkční.

Téměř dvouhodinový koncert rozdělila zpěvačka na dvě části. V jedné byla tvrdošíjně popová, moderně znějící i mladistvě hopsající, v té druhé se z ní stala skutečná zpěvačka, která odhalila, jak velké možnosti její hlas má.

 Popová část byla poplatná době. Lady Gaga se po většinu večera pohybovala po rozlehlém pódiu s dlouhým molem a místy, na nichž se mohla zastavit a předvádět své kreace i s doprovodem tanečníků. Ti se stali nedílnou součástí vizuálního ztvárnění popových hitů, bylo jich všude plno a Lady Gaga se snažila jim vyrovnat. Pohybově, vizuálně i co do mnohdy podivně křečovitých pohybů.

Písničky Poker Face, Paparazzi, Sexxx Dreams, Mary Jane Holland, Alejandro nebo Bad Romance zpívala za vydatného doprovodu hlasů z playbacku, přičemž se ani neobtěžovala vzít si na pódium doprovodné vokalisty. Sama pak do předtočených linek zpívala pouze místy, akorát tak na to, aby udýchala náročné choreografie a aby se ještě stačila po písňových blocích převlékat.

Lady Gaga je „žena bez tváře“. Dokázala, že je schopna proměnit se v šatně v kohokoli, současně ale nebýt sama sebou. V barevných parukách vyhlížela chvíli jako Amy Winehouse, chvíli jako Tina Turner, podobala se i Beyoncé či Marilyn Monroe. Lady Gaga byla ale snad jen v okamžiku, kdy se přímo na pódiu v závěru převlékala do nevábné podoby jakési mimozemšťanky.

I to trochu brání uvěřit jí všechna ta slova o toleranci a lásce, tím spíš, když během koncertu četla nahlas z nadšených fanouškovských, původně ale zřejmě osobních dopisů, které jí spolu s dalšími předměty i státními vlajkami přistávaly během celého koncertu u nohou. Její mluvený projev mezi skladbami byl pak křečovitý a příliš strojený na to, aby vyzníval alespoň trochu upřímně.

Naopak silným momentem koncertu byla pasáž, kdy se Lady Gaga posadila na molo k pianu a odstartovala blok písniček, v nichž zpívala bez playbacku. Její výrazný hlas náhle opanoval prostředí diváky nenaplněné haly, jeho rozsah dostal svobodný prostor, a protože je Lady Gaga dobrá zpěvačka, dovolila si i improvizace či zpěv části písničky Whole Lotta Love od Led Zeppelin. Pokud jde o skutečné umění a kvality, byla tato pasáž pro koncert živou vodou.

Lady Gaga je nicméně představitelka mainstreamu. To je post, který obhajuje především. Proto byla ona popová část koncertu klíčová a pro diváky v hale zjevně uspokojivá. Argument, že takto podané vystoupení písničky spíše decimuje, než umocňuje, je asi s ohledem na ryčící dav příliš chabý.