RECENZE: Drtikol nalézal erotično v nahém těle i jeho stínu

Díky tomu lze aspoň na chvíli nahlédnout umělci přes rameno a sledovat jeho duchovní cestu, která vede k dokonalému dílu.

Výstava si klade za cíl poodhalit Drtikolovu uměleckou duši. Proto je expozice rozdělena na několik částí a každou z nich volně uvádí panel, na kterém jsou uvedeny Drtikolovy myšlenky a umělecké postřehy.

Na jednom z nich vysvětluje, proč pracuje s nahotou a v čem vidí její krásu. Zaštiťuje se Hospodinem, který stvořil lidskou bytost nahou. A vysvětluje fakt, že nahota je přirozeně krásná a tím i nejmorálnější.

Na jeho pracích je to vidět. I když Drtikolovy modelky nalézáme v rozličných polohách, nikdy nemůžeme říci, že jejich ztvárnění je lacině vyzývavé či dokonce sprosté. A to i v případě, že umělec předkládá pozorovateli ty nejintimnější partie lidského těla. Také zde působí pojetí nahoty jako něčeho běžného a normálního. Stejně jako nepohoršuje antická socha nahé Venuše, tak nepohoršuje ani Drtikolův akt.

Zastavme se i u jeho práce s tvarem, světlem a stínem. O stínu fotograf říká, že si žije vlastním životem a má stejnou úlohu jako věc sama. Při sledování některých studií se až tají dech z toho, jak měl Drtikol zvládnutý prostor a jak geniálně pochopil nehmotu světla a stínu.

Dokáže z nich vytvořit rovnocenné spoluhráče hmotnému předmětu, a navíc z této symbiózy vytěží naprosto překvapivý umělecký souzvuk. Nerozlišuje mezi prvním a druhým plánem, prostě všechny roviny prolne dohromady a vytvoří z nich smysluplný celek. Má cit pro linii a nechá ji mluvit samu za sebe, neohýbá ji násilím, nechá ji prostě přirozeně plynout.

Jestliže Drtikol mluví o tom, že umění vyvěrá z duše, musíme mu po návštěvě této výstavy dát plně za pravdu. A když tvrdí, že je lhostejno, jestli materiál, ze kterého je dílo uděláno, je mramor nebo hovno, fotografický papír nebo plátno, barva nebo tiskařská čerň, musíme mu dát za pravdu opět.