RECENZE: Černé zrcadlo nadále odráží společenské obavy v koktejlu žánrů. Jen to další San Junipero zatím nenachází

Tehdy dvě dívky v nejasném prostoru a čase přitáhly pozornost celého seriálového světa. Epizoda San Junipero, kterou Brooker sám napsal, získala dvě ceny Emmy a jen potvrdila pevnou pozici povídkové série na seznamu očekávaných titulů.

Podobný úspěch o rok později zopakovala také galaktická odysea USS Callister, která uvozovala čtvrtou řadu.

Vysoko nastavenou laťku nové pokračování zkouší přeskočit opatrně, až skoro bázlivě. Seriál je sice věrný svým charakteristickým prvkům – nechybí nápadité zvraty, pokrokové technologie nebo nadsazené společenské fenomény –, díly ale nezasazují z obrazovky takový pravý hák, který by publikum dostal do kolen podobně jako virtuální městečko San Junipero.

V žánrově nevyhraněném poli působnosti se tak Černé zrcadlo uchyluje například k jistotě krimi či skutečných zločinů, které shodou náhod notnou dobu patřily do preferované kategorie na Netflixu.

Právě epizoda Loch Henry se tradičnímu konceptu vyhýbá a pouze pátrá po vrahovi až do solidního finále. Mazey Day naopak působí jako vlk v beránčí kůži. Za aspektem narušení soukromí, který šel rozvést daleko nápaditěji, se skrývá prachobyčejný horor. A to nijak zvlášť zpracovaný. Demon 79 funguje jako podařené odlehčení.

Za vlasy přitažený nepravděpodobný vztah s motivem spásy světa je typickým dílem založeným na humoru a je vítaným kontrastem k hlubokým myšlenkám skrytým ve dvojici epizod Joan Is Awful a Beyond The Sea.

První ze dvou posledně jmenovaných se asi nejvíc přibližuje kořenům Černého zrcadla. S nástupem umělé inteligence si bere na paškál svého streamovacího chlebodárce a zkoumá koncept zneužívání identity ke komerčním účelům. A skvělá Annie Murphy naprosto zastiňuje hvězdu série Salmu Hayek, která přehrává a stává se téměř záměrně karikaturou, ze které tvůrci těží. Beyond The Sea je pro změnu hereckým koncertem trojice Aaron Paul, Josh Hartnett a Kate Mara. Diskutabilně nejlepší díl šesté řady sleduje osudy dvou kosmonautů, kteří se na vzdálené misi vrací k rodinám pouze v tělech svých pozemských kopií. Dokud ovšem nedojde k tragédii.

I přes veškeré kritické poznámky série konzistentně doručuje divákům nosné a kvalitní příběhy. Jejich centrem je ono pomyslné zrcadlo, které odráží nejen zdravou technickou obsesi, ale i strach z mnohdy trefných pozorování o lidstvu samotném. Mnohdy umí i šokovat (to je patrné už od pilotního dílu) a navzdory zaměření vše zakládá na charakterech, a nikoliv vymyšlených udělátkách.

Především se ale nebojí přijít i s naprostou šíleností, ve které nedbá na hranice. Do svých krátkých filmů navíc obsazuje nejen známé tváře, ale i zajímavé talenty s potenciálem dostat z dané hodinky maximum. To se daří a šestá řada není výjimkou.

Ačkoliv tvůrci přicházejí i se slabšími díly, nikdy nejde o vyložené zklamání. Daleko častěji nesedne žánr nebo námět ujede trochu víc, než je běžnému divákovi zdrávo. Dlouhodobě se však daří naplnit očekávání, které z popularity seriálu plyne. A i kdyby se do San Junipera Brooker už nikdy nepodíval, stále platí, že připravuje jeden z nejkonzistentnějších pořadů, který má Netflix víc než dekádu v nabídce.