Článek
V této roli ho lze vidět v sérii čtyř představení jarního bloku od 22. do 31. března ve Stavovském divadle v Praze. Nedávno načetl román jako audioknihu pro Supraphon.
Do jaké míry byl přístup k oběma úkolům odlišný?
Velice. Zatímco režisérka Daniela Špinar od nás vždy chce místy až expresivní herectví a velká gesta, hrát naplno takzvaně na tři sta procent, režisérka audioknihy Naďa Dvorská mě naopak vedla k civilnímu projevu soustředěnému na text. A nechala mi velkou volnost v tom, jak k textu budu přistupovat, za což jsem jí vděčný. Ale právě tím, že mám za sebou práci na divadelní podobě románu, jsem měl při jeho nahrávání velkou výhodu.
Ovlivnilo natáčení audioknihy zpětně váš přístup k postavě v divadelní inscenaci?
Poté, co jsem se znovu při přípravě audioknihy ponořil do osudů a vnitřního světa hlavních i vedlejších postav tohoto nádherného románu, se mi postava Antona Hofmillera hraje lépe a jistěji. Se znalostí zázemí celého příběhu můžu i v nutně zkrácené a okleštěné formě dramatizace na jevišti uplatnit to, k čemu jsem došel během natáčení audioverze.
Jak jste to měl se čtením knih v dětství a dospívání?
Nevyrůstal jsem v rodině, kde by se nějak významně četlo. Spíš jsme hodně sportovali, hrál jsem závodně tenis a hokej, což mi zabralo většinu času. K tomu jsem chodil do dramatického kroužku po vzoru své starší sestry. Ke knihám a divadelním hrám jsem se dostal až na konzervatoři a na DAMU.
Zweigův román jsem poprvé četl až při studiu inscenace v Národním divadle. Zpětně je mi líto, že jsem se s ním nepotkal dřív, už když mi bylo třeba osmnáct. Je mi blízké jeho téma, které sleduje i inscenace, a sice umět říkat ne, dokázat si stát za svým názorem, neztratit sám sebe a nesnažit se zalíbit všem ostatním, k čemuž dnešní svět člověka dost nutí. Zvláště v herectví je osobitost velmi důležitá.
Jak probíhalo natáčení audioknihy?
Bylo to velmi soustředěných osm dní loni v červnu, každý den po čtyřech pěti hodinách. Tak rozsáhlou a koncentrovanou práci jsem zatím ve studiu nezažil, i když už mám za sebou natáčení krásných povídek Oty Pavla s herci Miloslavem Königem a Igorem Orozovičem.
Hrozně mě to bavilo a každý den jsem se těšil na to, jak se ve studiu zavřu a soustředím se jen na text. Načítání audioknihy je naprosto jiná práce než v divadle, kde cítím energii publika. Ve studiu jsem jen já, uzavřený ve své vnitřní komfortní zóně, a mikrofon. Intimní atmosféra. Nepředstavuju si při čtení posluchače, snad s výjimkou své ženy, které jsem to chtěl vyprávět.
Už jste audioknihu Netrpělivost srdce slyšel?
Zatím ne, ale chystám se na to. Mám obecně problém sám sebe vidět či slyšet, protože se neustále hodnotím, vnímám jen své chyby a to, co bych udělal jinak. Ale musím to přetrpět, protože je to poučné a pro další práci prospěšné. Doufám, že se audiokniha bude lidem líbit. Rozhodně má krásný booklet zdobený fotografiemi z inscenace v Národním divadle.
Jak se těšíte na příští audioknihu?
Každá další audiokniha bude pro mě daleko těžší, protože mi nebude pomáhat zkušenost z inscenace a pocit určitého splynutí s postavou. Budu se muset do textu víc ponořit, vžít se do něho, příprava bude určitě velmi náročná. Ale těším se na to, posouvá mě to dál.
Na rozdíl od rozhlasové práce mě audioknihy mnohem víc baví. Po Otu Pavlovi bych se teď měl v Supraphonu podílet na natáčení povídek Karla Poláčka a v červnu načítat opět sám celou audioknihu, jejíž titul asi prozatím nemůžu zmiňovat.
Existuje vysněný autor, jehož knihy byste chtěl načíst?
Ani ne, jsem Supraphonu moc vděčný, že mi touto formou umožňuje na sobě dál pracovat. Vyzkoušel jsem si pohádku, povídky, biografii a nově tento čtyřsetstránkový román. Ale možná přece jen… Bavilo by mě ponořit se do světa knih Milana Kundery.
Máte nějaké vzory pro práci s hlasem?
Před natáčením jsem poslouchal hodně Borise Rösnera a mým největším idolem v tomto umění je Josef Somr, který dokáže dát do hlasu úplně všechno a být naprosto nezaměnitelný, jeho přednes vás vtáhne do úplně jiného světa.
Slyšel jsem ho číst i ve Viole a byl to úžasný zážitek. Nikdy předtím jsem nikoho takhle číst neslyšel. Tomuto umění bych se moc rád chtěl naučit. Ne snad kopírovat jeho projev, ale najít podobnou rovinu přesvědčivosti a autenticity.