Článek
Jednak je poněkud opotřebované, jednak neslibuje příliš velký dramatický konflikt. Kdyby protagonisty nebyli do sebe zahledění umělci, snad by příběh mohl mít nějaký spád, ale takto lze čekat jen prázdné tlachy.
Mluvená opera Ernsta Jandla, která nese název Z cizoty a kterou v režii Jana Nebeského uvádí Divadlo Na zábradlí, skýtá takových jalových řečí dost a dost, a přesto není ani trochu nudná, ani nezábavná, ani nedramatická. I když se v ní vlastně neodehraje téměř nic: spisovatelka párkrát navštíví spisovatele a spisovatel jenom demonstruje, že už má potíže se vším: nejen s tvorbou, ale i se spaním a vstáváním z postele. A skutečně se tady pořád mluví. Ale jinak než je divák zvyklý. Přitom však právě tak, jak bylo lze od tohoto velkého rakouského básníka čekat.
Experimentální básník Ernst Jandl
Ernst Jandl (zemřel v roce 2000) byl poeta přinejmenším neobvyklý. Snad patřil k těm, kteří bývají řazeni k poezii experimentální, ale určitě ne zcela. První publikace jeho básní v druhé polovině 50. let vyvolávaly skandály a doma se stal slavným až poté, co se proslavil v Americe. Básnický princip pochopil po svém: nespočívá ani na nějakém zvláštním lyrickém naladění, ani na vázané řeči, nýbrž na rozrušování normalizovaného a stabilizovaného jazyka, který se jeho působením rozpouští, láme a hroutí.
Ernst Jandl provozoval tuto básnickou destrukci v podstatě dvojím způsobem. Jednak systematickým rozkládáním větné stavby, hrou s významy tvořením neologismů a porušováním pravopisu, jednak - což však pro něj bylo nakonec asi nejdůležitější - poezii vracel její zvukovou podobu.
Zde si ovšem počínal vskutku "jandlovsky": slova často rozbíjel na hlásky, jež najednou upozorňují na samo své znění, zvuk vytěsňuje a ozvláštňuje význam, řeč se stává intenzivní "zvukohrou" - vychází najevo, že je to cosi z rodu divadla jsouc jakoby opakem pantomimy, v níž význam prostředkují pohyby a nikoli slova: Jandlův Sprechgesang je zvuková gestikulace.
Význam se stává čistou intenzitou výrazu, zvuk řeči je mnohem naléhavější: někdy v groteskní poloze, často však je plný zoufalství jako výkřik, úzkostný jako němota, plný emocí, které spisovnost mění v konvenci. A zvláště mistrovsky dokázal Jandl nakládat s oním typem "pokleslého", protože ne zcela gramatického jazyka, jemuž se říká Gastarbeiterdeutsch, to jest jazyk přistěhovalců, kteří se právě proto, že jsou "nespisovní", pohybují na okraji společnosti.
psát a mluvit v jedna pokleslá řeč
to znamená demonstrovat,
to znamená ukazovat, jak daleko
to dojít s jeden takový
Ta poezie je ale nesentimentální, i když její humor je často prostředek zkratky, lakonismu, ale o to je intenzivnější a expresivnější.
Z cizoty - "mluvená opera o 7 obrazech"- je přirozenou součástí Jandlova díla: řečový akt je ze své podstaty skryté drama. Ale je to něco poněkud jiného, třebaže i zde autor radikálně ruší jazykovou konvenci: jeho postavy mluví zcela důsledně ve třetí osobě. Jako by depresí sužovaný spisovatel nedokázal již nic říci, a tedy nebyl už žádné "já", nýbrž "on".
Hra s konvencí dialogu však má i jiné roviny: jakmile o sobě začne hrdina mluvit ve třetí osobě, tedy v odstupu od sebe sama, protože sebe označuje jako někoho jiného, začne se rozkládat také jeho maska, kterou si jako "já" nasazuje i sám před sebou. Je trochu tragický, trochu směšný. Jeho vstávání z postele, které trvá od půl sedmé do půl jedenácté, je groteskní právě proto, že svou sklíčenost, která běžný úkon mění v utrpení, pozoruje očima někoho jiného.
Jeho deprese je pak poněkud teatrální - v žádném případě to ale neznamená, že je pouze hraná. Hypochondr trpí bolestmi nikoli jen ve svých představách, nýbrž i ve skutečnosti. Je to složitější: možná, že spisovatel nemůže psát právě proto, že ztratil řeč, která se stala jazykem někoho jiného. Ale pak je na tom právě tak jako onen imigrant na okraji společnosti, který se nedokáže vyjadřovat spisovně.
Možná se spisovatel stal bezdomovcem ve vlastní řeči. A kdyby to nebyla zkušenost sociální, byla by jeho deprese jen literátská. Takhle to moc k smíchu není:
kéž ho káva osvěží
kéž ho vitamíny vyléčí
cigareta zachrání ho vždy
Ernst Jandl: Z cizoty
Přeložil Jiří Stach
Režie: Jan Nebeský
Hrají: Alois Švehlík, Marie Málková, David Švehlík
Divadlo Na zábradlí, Praha
(premiéra 16. 10. 2004)