Pěvkyně Štěpánka Pučálková: Nikdy nikoho nekopíruju

Žije v Drážďanech, domů do Prahy se vrací především do Národního divadla a Státní opery a také na vybrané koncerty.

Před pár dny proběhla první obnovená premiéra Madam Butterfly v nově zrekonstruované budově Státní opery. Tato inscenace se tam hraje již od roku 2016, ale po dobu rekonstrukce ji mohli diváci vidět v Národním divadle. Je to překrásná inscenace režiséra Jiřího Heřmana, která nabízí neotřelý pohled do japonské kultury. Ztvárňuji v ní roli Suzuki, přítelkyni a služku hlavní představitelky Cio Cio San.

Narodila jsem se českým rodičům v době jejich pracovního pobytu v Berlíně, takže mi to asi bylo souzeno. Nevyhledávala jsem německy mluvící prostředí záměrně, ale měla jsem štěstí, že jsem se setkala se svou profesorkou Elisabeth Wilke, která pochází z Drážďan. Přivedla mě na studia do Salzburku, kde vyučuje. Spolupracuji s ní velmi intenzivně dodnes.

Zajímavé je, že jediným člověkem v mém uměleckém životě, který není Němec či Rakušan, je můj úžasný korepetitor ze Salcburku. Je Ital, mluví ale výborně německy. Pracujeme především na italském a francouzském repertoáru.

V operním světě se většinou hovoří německy, anglicky nebo italsky. Občas zazní i ruština, to když je v ansámblu více ruských umělců. Nedávno se mi ale v Drážďanech stalo, že na mě americký dirigent John Fiore spustil česky. Byla jsem příjemně překvapena a on mi vysvětlil, že když v Praze připravoval několik oper, naučil se kvůli orchestru, který vedl, pár českých frází.

Jak kdy. Němčina je po češtině můj druhý jazyk. Mluvím také anglicky a šest let jsem studovala italštinu. Neměla jsem ale mnoho příležitostí využít ji v praxi, takže jsem toho zase spoustu pozapomněla. Textům operních rolí v italštině ale rozumím.

Největší problémy mi dělá francouzština Abych jí lépe porozuměla a uměla i správně přečíst a vyslovit, absolvovala jsem kurz s rodilým mluvčím. Kromě toho jsem na univerzitě absolvovala i kurzy ruštiny.

Existuje několik druhů mezzosopránů, dramatický, lyrický, vyšší, nižší a další. V každém ansámblu je tedy důležité mít všechny typy těchto hlasů, aby mohly být různě obsazeny role v operních dílech, která se připravují k uvedení. V Drážďanech jsme nyní v mezzosopránovém oboru tři. Já a ještě jedna kolegyně jsme vyšší lyrický mezzosoprán, třetí kolegyně je zase dramatičtější, víc se blíží altu.

Pro mě jako českou mezzosopranistku je samozřejmě velká čest být v tak významném operním domě členkou ansámblu. Zatím nevím o žádné jiné české mezzosopranistce, která by momentálně působila mimo republiku jako součást ansámblu opery.

Patří k jedněm z nejlepších operních domů jak v Německu, tak v Evropě. V ansámblu jsou výborní umělci, a k nejlepším na světě patří i ti, kteří v opeře hostují. V angažmá v Drážďanech se mi splnil velký profesní sen. Mám ale samozřejmě i další.

Mám zkušenost, že čím jsou známější, slavnější a lepší, tím jsou přátelštější. Setkala jsem se s tím například u Juana Diega Flóreze, Jonase Kaufmanna, Piotra Beczaly a mnoha dalších. Jsou normální, otevření, milí, baví se s ostatními a berou je jako rovnocenné partnery. Váží si také toho, když kolegové s nimi jednají přirozeně a nedělají z nich modly.

Dostalo se mi spíš zkušeností. Každá zkouška i každé představení s nimi jsou úžasná škola. Mají v sobě samozřejmou profesionalitu a vášeň, s nimiž ke své práci přistupují. Jsou zvyklí na určitý řád, vědí, co chtějí a potřebují k tomu, aby bylo dosaženo co nejlepšího výsledku. A neztrácejí zbytečně čas.

Při zkouškách se tedy opravdu zkouší, jede se naplno od začátku do konce. Výkony na jevišti jsou pak naprosto fantastické. Dá se toho od nich hodně naučit.

Jsem nadmíru spokojena. I proto, že mi naštěstí zatím nikdo nenabídl roli, která by byla takříkajíc mimo můj obor. Mám tím na mysli momentální stav a vyzrálost svého hlasu, protože jsou mezzosopránové role, k jejichž ztvárnění jsem zatím hlasově nedorostla.

Takové zatím odmítám, protože by hlasu i pěvecké technice mohly uškodit. Všechny nabídky také konzultuji se svou profesorkou Elisabeth Wilke, která je také mezzosopranistka, takže ví, kdy je na kterou roli správný čas.

Naopak ráda přijímám role, které jsou v tomto ohledu výzvou, a já k nim už vyzrála. Velice dlouho jsem si například přála ztvárnit Carmen. Není hlasově tak těžká, ale je v ní hodně zpívání, výrazu a energie. Pět let jsem na ni dostávala nabídky, ale čekala jsem, protože jsem měla pocit, že pro ni ještě nejsem dostatečně vyzrálá hlasově ani psychicky.

Myslím si, že trpělivost se vyplatila. Přijala jsem nabídku na Carmen ve vídeňské Volksoper a nedávná premiéra tam dopadla, myslím, skvěle.

Momentálně jsou dvě, už jsem o nich dokonce mluvila s vedením Semperovy opery. Jde o Oktaviána v Růžovém kavalírovi a Adalgisu v opeře Norma.

V našem oboru existují takzvané kalhotkové role. Ze společenských důvodů hráli muži ženské role již v antickém Řecku a Římě. V barokním období již ženy divadlo sice hrály, avšak některé role byly záměrně psány jako role travesti, pro kastráty. V dnešním operním světě to není nic neobvyklého, kalhotkových rolí jsem už ztvárnila několik.

Ráda chodím na operní představení svých kolegů, obzvlášť pokud zpívá světově uznávaná pěvkyně nebo pěvec. Alba či DVD s operou poslouchám, jen když se učím nové role. Obstarám si vždy vícero hudebních nahrávek a podle nich se učím. Nechávám se inspirovat hvězdami operního světa. Finální provedení je ale mé, nikdy nikoho nekopíruji.