Petra Janů: Vždycky jsem měla kliku na lidi

Protože v souboru už jedna Jana Petrů byla a principál Jiří Suchý nechtěl mít dvě zpěvačky stejného jména. Také mu přišlo vtipné změnit mé jméno na Petra Janů.

Mně to vlastně přišlo vtipné také. Byla jsem naivní holka ze Sekyrkových Louček, odkud jsem přišla do Prahy, a když si mě někdo všímal, byla jsem nadšená. Jenže postupem času se ukázalo, že to byla pěkná blbost. Dodnes mi spousta lidí nemůže přijít na jméno, respektive nechápe, proč jsem to tenkrát udělala.

Když jsem se pak vdávala, říkali mi, že bych se mohla jmenovat po manželovi. Ale on byl Zelenka, a jsem si jistá, že by mě za takovou změnu Jitka Zelenková moc ráda neměla.

Nechtěla. V mém občanském průkazu stále stojí, že jsem Jana Petrů. Před mnoha lety jsem v něm ovšem měla navíc poznámku tohoto znění: uživatelka OP používá v uměleckém životě příjmení Petra Janů.

Pro své nejbližší jsem navždycky zůstala Janička. Teď už jsem ale z naší rodiny sama, a tak jsem pro všechny Petra.

Zjistila jsem, že některé z těch, které jsem natočila před mnoha lety, si zaslouží připomenutí. Když jsem je kdysi dávno nahrávala, bylo mi necelých třicet let a o životě jsem nevěděla nic.

Texty mi ale psali velmistři slov Pavel Vrba, Zdeněk Rytíř a Pavel Kopta. Zpívala jsem je, jenže kolikrát jsem neměla ponětí, co přesně znamenají.

Dnes už pro mě většinou mají jiný význam a zpívám je s jinými emocemi. Proto jsem se rozhodla vybrat pět pro mě důležitých písní a natočit je znovu.

U Zdeňka Rytíře to byla někdy trochu sázka do loterie. Stávalo se totiž, že jsem ho o text dlouho uháněla, ale on mi ho nakonec přinesl až do studia, když už se písnička natáčela. Hodil ho na stůl a já ho měla rovnou zpívat.

Pavel Vrba odevzdával texty včas. Byly to z mého pohledu spíš obrazy, slova, za kterými si mohl posluchač představit mnoho věcí. Nejvíce jsem si vážila Pavla Kopty. Byl to pro mě pan básník. Všechny jeho texty byly dokonalé.

Měla jsem velkou kliku na lidi. Jak na textaře, tak na Otu Petřinu.

Složil písničku a v takzvané svahilštině, tedy vymyšlené řeči, mi ji nazpíval tak, jak měla znít. Věděl naprosto přesně, jak co bude, což pro mě bylo úžasné.

O práci ve studiu jsem totiž tenkrát mnoho nevěděla. Ota mi ji ukázal a naučil mě ji. On a Zdeněk Rytíř pro mě v té době byli nejenom zkušení spolupracovníci, ale i velcí kamarádi.

Byly to krásné časy, které se dnes jen těžko popisují. Co jsme prožívali, byla neskutečná soudržnost. Věděla jsem, že se na ty kluky můžu spolehnout, věřila jsem jim.

Byla jsem jejich projekt. Vymysleli si, že na československou scénu dodají holku, která bude zpívat rockové písničky. Dělali to už s Vaškem Neckářem a já měla být jeho ženská obdoba.

Zpočátku jsem se trochu kroutila, protože jsem si představovala, že budu nosit třpytivé šaty a na pódiu tančit. Brzy jsem ale jejich plánu přišla na chuť. Chtěla jsem zpívat a být slavná, takže jsem byla pokorná, poslouchala je a nechala se vést.

Ota mi na začátku přinesl haldu rockových desek a řekl mi, abych si je všechny naposlouchala. Byly mezi nimi nahrávky Nazareth, Deep Purple, Suzi Quatro a dalších rockerů.

No a hned z našeho prvního singlu Tisíc stran formátu A1 se stal hit. Natolik se lišil od všeho, co se u nás tehdy hrálo, že si okamžitě získal sympatie mladých lidí. Neměli jsme ještě vydané album, ale koncerty už jsme měli vyprodané.

Myslím si, že kdyby Ota Petřina nebyl přesvědčený o tom, že to, co pro mě složí, zazpívám dobře, nedělal by se mnou nic.

Nebyl, protože hrál s Vaškem Neckářem, který v té době hodně koncertoval. Neměl by na hraní se mnou čas. Kapelu mi ale vybral, všechno s ní nazkoušel a nachystal program.

První koncert jsme měli v roce 1977 v Kralupech nad Vltavou. Budu si ho pamatovat navěky, protože bylo narváno, lidi reagovali úžasně a my se za obrovského potlesku po poslední písničce odebrali do šatny.

Za chvíli za námi přišel pořadatel a řekl, že v sále lidé stále sedí a tleskají. Vrátili jsme se na pódium, znovu se uklonili a řekli, že už nic dalšího připraveného nemáme.

Ve tři hodiny v noci mi pak doma v Praze někdo házel kamínky na okno. Byl to Ota Petřina, kterému jsme mimochodem říkali Chlupatej. Přinesl mi písničku nazvanou Koncert končí. Řekl, že ji budeme hrát vždycky na konci vystoupení, aby lidi poznali, že je to už všechno.

Oslovil mě s návrhem, jestli bych si poslechla a případně s ním nenazpívala duet, který složil. Líbil se mi a souhlasila jsem. Víte, Láska má můj obrovský obdiv. Když koncertuju, jsem na pódiu s kapelou a vzájemně se podporujeme. Když vystupuje on, má jen kytaru a jednoduché klávesy, a přesto dokáže diváky svými písněmi přesvědčit a roztleskat. Nevím, jestli bych to uměla.

V neděli bude hostem křtu mého minialba, který se odehraje v pražské Malostranské besedě. Písničku Světla reflektorů si tam spolu zazpíváme.