Petr Kolečko: Do Lajny jsem dal autobiografické pocity

Schůzku máme v pražském Divadle Kalich. Dorazí poněkud později. Den předtím slavil premiéru komedie pro teenagery Bajkeři. Na jevišti se ale za pár desítek minut bude hrát jeho dílo o boháči, jeho ženě, golfu a také o tom, že nakonec vyhrává manželka, která kdekoli na světě sežene knedlík… A příští rok se mohou televizní diváci těšit na jeho nový seriál Most.

Nevím, zrovna Dvě noci na Karlštejně vznikaly dost v bolestech. Hodně jsem to po sobě přepisoval, než jsem to sem do divadla (do Kalichu ­ pozn. red.) poslal. Takže jak kdy. Někdy se látka dlouho vzpírá. Člověk nemůže najít nějaké řešení. Třeba ty komedie, na rozdíl od nekomediálních věcí, mají pro autora určité impotentní chvíle, kdy člověk fakt neví kudy kam. Protože bez toho gagu se fakt neposunete.

Naopak když jsme třeba psali Masaryka, tam se člověk spíš rozhoduje pro nějakou cestu a není tam ten pocit impotence. Příběh už je ještě dříve, než jsme ho začali psát, prostě existuje. Takže… Necítím žádnou přímou úměru mezi tím, když to jde těžce, že to není tak dobré, jako když to jde lehce. Někdy to jde prostě lehce, jindy hůř.

Většinou na to mám nějakého dramaturga. Režisér bývá druhé oko… Tady v divadle zase vím, že to bude dělat tak čtyři pět lidí, kteří se o tom tak nějak dohodnou, a pak ředitel Kocourek řekne nějaké resumé. Většinou to tedy dávám číst těm, co jsou od toho, aby se jim to dávalo číst. (smích)

Já nevím. Myslím, že ne. Myslím si, že hra třeba jako Poker face, možná Zakázané uvolnění… Takových věcí jsem napsal jen pár. Tedy těch, které jsou životaschopné ve vícero inscenacích. Jsou univerzální. Jsou přenositelné… Myslím si, že jsem týmový hráč. Ty věci píšu, aby se to udělalo s konkrétními lidmi. Často vím, kdo to bude dělat. Často jsme domluvení, kdo to bude dělat. A dělám to nejčastěji pro tu jednu inscenaci. Logicky pro ten jeden film, pro ten jeden seriál. Tam je to jasné, tam to takhle vlastně je. Takže si myslím, že se to nemusí stát. Myslím si, že se nestane to, že budu jednou klasik.

Bylo to takové zdlouhavé. Nejdřív mně kdysi v Bratislavě slovenský herec Hajdu řekl, jestli bych nenapsal hru o golfu. To mně tehdy přišlo jako blbé. Ale pak jsme to s Michalem Kocourkem, ředitelem divadla (Kalich – pozn. red.) nějak vzkřísili. A vidíte, ono to nakonec ani o golfu moc není. Nakonec mě totiž napadl motiv Karlštejna, postava toho velkopodnikatele, který se na Karlštejně žení a chce si tam zahrát golf… Skončilo to tedy, asi se dá říci, satirou. To představení asi je satirou.

Já si nemyslím, že je politická v konkrétním slova smyslu. Myslím si, že je společenská, i když je pravda, že když to někdo v tom bude chtít hledat, tedy paralely s konkrétní politikou, tak může. Nicméně je třeba říct, že ta hra je dva roky stará. Tak dlouho jsme ji dávali dohromady, tedy Divadlo Kalich dávalo dohromady, tu produkci, obsazení a tak dále. Ono se to zdá (představení ­– pozn. red.), ale nemůže reagovat na nějaké současné kauzy. A já se těmhle věcem ani moc nevěnuji. Moc mě to nezajímá. Je to spíš shoda okolností. Ale když to v tom někdo hledá, tak si myslím, proč ne, a je to určitě způsob, jak se to dá sledovat.

Bude vysílaný televizí Obbod. Ještě nevím, jak se to přesně udělá. Zda se uvolní nějaký díl na neplacený internet, nebo ne. Ale seriál Lajna je, myslím, krásný projekt. Já jsem do toho dal hodně – i když to bude znít asi hrozně – částečně autobiografické pocity. Jiří Langmajer, čehož si velmi vážím, to strašně vzal za své, ten seriál. A my se na něj těšíme.

Prvního listopadu by konečně měl vyjít druhý díl, na nějž všichni lidi čekají. Tedy ti, co se jim líbil první díl (od července ho na Youtube zhlédlo přes 1,3 miliónu uživatelů internetu – ­ pozn. red.). Ten seriál měl takovou zvláštní genezi, že se nejdřív testovalo, jestli to lidi bude bavit, což se snad stalo. Teprve potom se to televize Obbod rozhodla natočit. Takže 1. listopadu bude druhý díl. Já se na něj moc těším a doufám, že se lidem bude líbit.

No, sleduji. Zajímají mě tyhle věci. Já si hlavně myslím, že obzvlášť u těch technických médií je ta masmediální povaha důležitá. Je to šoubyznys. A to, jestli je to úspěšné, vidí to dost lidí, je součástí měření. Měřítkem toho, jestli je to dobré, nebo ne. Nedá se tvrdit, že to tak není. Kdo to tvrdí, tak, myslím si, je trošku alibista. Takže ano, statistiky sleduji, zajímají mě.  Není to ovšem jediná věc, která mě zajímá. Není to jediné hledisko, kde si říkám, zda je to v pořádku, nebo ne. Ale je to důležité hledisko.

Já si myslím, že moc ne. Lidi v tom možná chtěli vidět Vladimíra Růžičku, je to tam částečně inspirované, ale potom, zvlášť v těch dalších dílech, to z toho hodně utíká. Pro mě to není vůbec důležité. Není to prostě o Vladimíru Růžičkovi.

Hlavním hrdinou Lajny je prostě trenér Hrouzek. Svébytná postava, a myslím si, že seriál je svébytný sám o sobě. Nemá tuhle potřebu vyjadřovat se k nějaké aktuální kauze. Má nějaké téma, což, doufám, všichni lidi nějak uvidí. A pohromadě to drží víc než třeba seriál Vyšehrad, který byl hodně klipový. V něm také ta minutáž byla kratší. Jeden díl Lajny bude mít dvacet minut. Oproti Vyšehradu je Lajna prostě regulérní seriál.

No, nebyl, no. (smích)

Dělal jsem ještě tenisovou hru Federer–Nadal, kterou hrajeme dodneška s Kubou Prachařem a Markem Taclíkem. Nevím, teď si dále nevzpomínám. Aha. Kolová je ještě v Bajkerech, tedy trochu. Už asi nic…

Celkem si myslím, že jo. U té kolové toho možná znám nejméně. Ale myslím si, že celkem znám fotbal, hokej, tenis a golf.

Tohle já, upřímně, nevím. Teď se to dotáčí. Někdy v listopadu by se to mělo dodělat. Režisér Honza Prušinovský je teď se svým štábem v Mostě. A co vím, uvedení seriálu by mělo proběhnout během příštího roku. Ale nevím, kdy to chce program České televize nasadit.