Článek
Jak dlouho jste knihu psal?
Jsem v zásadě líný, takže několik let. Ale bylo to taky proto, že se mi špatně píše, což asi není pro novináře dobrá vlastnost. Jenže já vážně nejsem grafoman. A vlastně ani spisovatel, přesto doufám, že nabyté zkušenosti jednou použiju.
Ovšem témata, o nichž píšete, zajímavá jsou. Islám, ženy, alkohol… Kde se vzala v padesátníkovi, Čechovi touha poznat zrovna tuhle kulturu?
Nejdříve mě, už jako malého kluka, fascinoval Orient. I májovky jsem raději četl z arabského světa než ty z Ameriky. Chtěl jsem se do vysněných zemí dostat, i proto jsem pracoval jako zahraniční reportér. Tím neříkám, že mě zajímají jen ony. Byl jsem i v Latinské Americe, v Africe, několik měsíců jsem pobýval v Rusku a postsovětském prostoru.
Pavel Novotný alias Pawluscha se svou knihou. Nazval ji Proč Alláh stvořil kalašnikov. Vydalo ji nakladatelství Argo v rámci Velkého knižního čtvrtku.
Ale Orient je určitě celoživotní plán. Nejezdím však jen do arabského světa. Pro mě bylo důležitější poznat islám. Moje první cesty tak vedly do Bosny, Albánie, Turecka, Pákistánu, Íránu. První arabskou zemí bylo Maroko, pak ale opět následovaly africké státy Mauretánie, Senegal, Mali…
Od začátku mě zajímá islám z nearabské perspektivy, což se odráží i v knize. Najdete v ní i mé zážitky z Afghánistánu, Pákistánu.
Musíte umět arabsky, persky, abyste tam mohl pracovat?
Ne, třeba v arabštině jsem neustálý začátečník. Trochu jsem se učil a učím indonésky, i když to stále neumím. Jako student religionistiky jsem se totiž chtěl věnovat islámu v Indonésii. Ona ta otázka, zda (ne)umět jazyk země, o níž píšete, je v médiích věčná. Ano, když jím vládnete, máte výhodu porozumění. Na druhou stranu máte k té zemi či zemím určitý vztah. Přejímáte často i její stereotypy. A začínáte jim stranit, což v novinářské profesi dobré není.
Jenže když v podobných regionech jazyky nevládnete, opíráte se i o tzv. fixery. Lidi, kteří vám pomáhají, tlumočí, mohou i informace upravovat. Jak si je vybíráte?
Potřebuju je jen někde. Třeba v Pákistánu se skoro s každým důležitým člověkem domluvíte anglicky. Je to bývalá britská kolonie, vzdělání je tam stále britského rázu. Mají anglicky píšící média. Pravda, v Indonésii se anglicky domluvíte už hůře. V Izraeli se naopak často dorozumíte i rusky. Fixera tak mám hlavně ve státech, v nichž nefunguje moje podpůrná síť.
Co to je?
Cesty rozmýšlím předem. S pomocí kolegů si buduji cosi jako síť, do níž patří novináři, známí, známí známých, s nimiž pak spolupracuju. Fixera si najímám výjimečně. Bývá totiž drahý. Ale pak máte Írán, kde si ho musíte platit povinně s vědomím, že na vás každý večer píše zprávu, co jste ten den dělal.
Je příslušníkem tajné policie?
Systém je vychytralejší. On je najatý jednou z licencovaných agentur, jež jediné mohou se zahraničními médii spolupracovat. Často je to opravdu průvodce turistů, student, který přijal „hru“, že na vás bude do jisté míry donášet, což – jak jsem říkal – předem víte.
Jak je ta hra „zábavná“?
Záleží na jeho postojích. Na tom, kam je ochotný s vámi (za)jít. S někým se dohodnout dá, s jiným méně. Zažil jsem v Íránu i pár dnů, kdy jsem se tam pohyboval bez něj. Nechtěl jsem ho vystavovat represím režimu. Bylo to ve chvílích, kdy jsem se setkával s kritiky systému.
Říkám o sobě, že jsem alkoholik, i když jsem spíš pivař. A všude studuji, jak se k pivu dostat.
Byl jste několikrát za českými vojáky v Afghánistánu. Podléhaly vaše články cenzuře?
Česká armáda novináře tehdy necenzurovala. A předpokládám, že se tak neděje ani teď. Jiná věc je, že vám z bezpečnostních důvodů nemusí dovolit opustit základnu, třeba tu v Lógaru. Záleželo vždy na tom, jak novináře přijal velitel. Zda mi dovolil vyjet s vojáky ven. Taky se mi stalo, že jsem na základně strávil deset dnů a venku byl třeba čtyřikrát.
Co jste tam potom dělal?
To, co ostatní. Bloumal, nudil se. Vojáci tedy navíc cvičili, vařili. Obecně jsem ale měl na práci v Afghánistánu štěstí. Pohyboval jsem se s rekonstrukčními týmy různých států, které měly na starosti obnovu země. Samozřejmě patřičně obrněn, v helmě, neprůstřelné vestě…
Je mi až horko, jak vás poslouchám. Vám v tom úboru vedro nebylo?
To víte, že bylo! Člověk se v tom potí. Nosím to dost nerad. Jenže v Afghánistánu to byla povinnost, kterou požadovaly Armáda ČR i NATO. Podepsal jsem jim i reverz, že za sebe beru odpovědnost v případě zranění. V rámci školení jsem se dozvěděl třeba to, co dělat, když mi exploze utrhne ruku.
Co vám konkrétně poradili?
Pokud si pamatuji, šlo o speciální sprej, pěnu proti krvácení, která ránu dočasně „zacelí“. Měli to propracované. Kvůli možnému ošetření má každý na vestě napsanou mimo jiné krevní skupinu.
Bál jste se v Afghánistánu?
Spíš se bojím v určitých situacích než v určitých zemích. Vezměte si Pákistán. U hranic s Indií se skoro nic neděje, v horách taky ne. Několikrát jsem se potácel opilý Islámábádem…
Přeruším vás. Jak jste mohl být zrovna tam opilý?
Říkám o sobě, že jsem alkoholik, i když jsem spíš pivař. A všude studuji, jak se k pivu dostat. Z tohoto pohledu lze státy, kde je dominantní vírou islám, rozdělit do tří skupin.
První znají i Češi: Egypt či Maroko, při troše snahy alkohol seženete snadno. Pak druhá: Írán a Saúdská Arábie, kde je alkohol zakázaný a shání se těžko. No a třetí skupina, to je třeba Pákistán, kde vám jej dají na potvrzení, že jste cizinec. Alkohol si na základě papírku koupíte. To potvrzení jsem moc chtěl! Plus jsou samozřejmě někde populární jiné drogy, jež v knize také zmiňuju.
Hašiš?
Hašiš, opium, heroin. Například v Afghánistánu mají stále drog tolik, že je vyvážejí do světa.
Předpokládám, že vás média za podobné zkušenosti neplatila. Kvůli čemu jste do regionu jezdil?
Kvůli krizím, válkám, ženské emancipaci, ale popisoval jsem i běžné situace, kterými jsem si krátil chvíle na delších cestách. Někdy šlo o banality, které ale v Česku rezonovaly. V Afghánistánu jsem podobně zaznamenal soutěž SuperStar, šíření bollywoodských filmů.
Abych to shrnul: muslimské ženy nejsou schované ve skříních před vetřelci, nečekají vždy s láskou na živitele… Tedy většinou.
Projel jste kus světa. Řekněte mi, proč se běžný Čech bojí islámu a vy ne?
Troufám si říci, že znám islám líp než běžný Čech. Vím, že lidi jsou lidi a je úplně jedno, čemu věří. Navíc neplatí, že každý, kdo se jako muslim narodí, se taky jako muslim chová, jako muslim myslí. Mnozí věří jen vlažně, nebo se dokonce jen kvůli okolí tváří, že věří. Navíc v řadě států, kde islám dominuje, najdete náboženské menšiny, které žijí po svém.
Vím, že si ženy obvykle s chlapy poradí, zpracují je. Neříkejte mi, že muslimky to neumí.
To by vydalo na dvacet knih! V tradiční muslimské společnosti, ze které se ale opravdu mnoho rodin vymyká, žena vládne doma, zatímco muž reprezentuje rodinu navenek. Doma to však pro něj může být slušný mazec. Zvlášť, když má žen víc, což je teď už spíš výjimka. Vezměte si jen to, že ta nejstarší všemu velí. Asi byste koukala, jak moc může muslim trpět pod pantoflem.
Nekoukala. Dokážu si to představit.
K tomu si přidejte, že muslimky fakt žijí různě. Palestinky běžně dělají práce jako muži, řídí auta, jsou lékařky. Íránky, které znovu za svá práva hlasitě protestují, jsou taky velmi výkonné, schopné. Podobně to mají slečny a paní v severní Africe. Emancipace probíhá všude, což vyvolává kulturní střet. Abych to shrnul: muslimské ženy nejsou schované ve skříních před vetřelci, nečekají vždy s láskou na živitele… Tedy většinou.
Máte ale třeba i venkovský západ Pákistánu či Afghánistán, kde před cizími schované stále jsou. Jde ovšem spíš o místní zvyk, nikoli islám. Muži je tu skrývají proto, že si ženy v minulosti kradli. Řeknou vám, že tím, že ženy nesmí ven, je chrání. A věří tomu. I tady se ale časy mění.