Článek
Novák ovšem dokáže na první pohled protichůdné vizuální přístupy prolínat tak, aby vytvářely podivuhodný imaginární svět. Sám autor na vernisáži mluvil o tom, že ho velmi zajímá role náhody při samotné tvorbě.
Dobrým příkladem pro výše uvedené tvrzení může být plátno nazvané poněkud mnohoznačně Č. 1 z cyklu Mýty (2025). Při letmém pohledu evokuje dílo pohled na letní, blankytně modrou oblohu, která se začíná zatahovat temnými mraky. Ovšem pozorné ohledání nám odhalí siluetu bílé holubice. Ta míří dolů, jako kdyby tento picassovský symbol míru někdo sestřelil z nebeské klenby.
Podobně vyznívá Č. 5 z cyklu Mýty (2023). V prvním plánu dané ploše vévodí rudá skvrna na temném pozadí. Celá kompozice poněkud připomíná tvorbu švýcarského symbolisty Arnolda Böcklina.
Nicméně i v tomto případě se autor rozhodl pro určitou nadstavbu. Tu tvoří dvě tušené siluety zvířat. Snad koní, snad osla a beránka. Koně symbolizují svobodu a nespoutanost, osel otrocký úděl a beránek nedobrovolnou oběť.
Ještě méně vizuálně uchopitelné jsou práce ze série Krajiny (Č. 6-25). Tady už nenajdeme žádný figurální záchytný bod. Pouze cáry barevných skvrn připomínající podzimní mlžný opar atakující olověnou oblohu plnou studeného deště.
Ořezání na samotnou podstatu tvaru ukazuje jediná vystavená Novákova skulptura. Tam už klade autor na pozorovatele velké nároky, co do pochopení, nebo spíš uchopení. Pro někoho může socha evokovat anděla sežehnutého pekelným ohněm, pro jiného je to zmenšený Rodinův Balzac tavený nadpozemským žárem.
Všechno jsou to však pouhé naše dojmy a snahy vysvětlit si malířovy náznaky. Ten pro nás nic nevysvětluje a zásadně nekomentuje. I poněkud nicneříkající názvy děl tomu napovídají.
Sám autor na slavnostním otevření jeho expozice uvedl, že jeho díla přinášejí samé otázky, zatímco odpovědi nenabízejí a každý si je musí hledat sám za sebe. A zároveň dodal, jak ho zajímají články, které popisují a vysvětlují jeho tvorbu, protože ho to inspiruje k další práci.
