Článek
Vypadá to, že budete půlkulaté jubileum tedy slavit pracovně? Myslíte, že se během večera vaše narozeniny nějak připomenou?
Kytice sklízí dlouhý aplaus a když se v souboru udá nějaké „zajímavé“ výročí, dostaví se k jeho závěru na jeviště naši milí šéfové a kolegové Skútři (režisérské duo SKUTR, Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský - pozn. red.) většinou s pugétem, a publiku je naznačeno, že je chvíle něco ještě oslavit. Asi to tak proběhne i 19. května, ale nic nechci vědět, kdyžtak chci být překvapená.
A oslava s rodinou tedy bude jak se patří?
Tu já donutím, abychom nic neslavili, neuvařím, neupeču - sotva jsem se vybabrala z nepříjemné virózy, a to bude dostatečná výmluva k tomu, aby si dali říct. Možná pozvu všechny na večeři do restaurace. Moc na slavení už nejsem. Naštěstí už trochu ztrácím takový svůj „osobní diář“, už nevím, co kdy je, co kdy bude, co bylo předevčírem. Ale vím, že to je či bylo nedávno, pokud jde o časový rozměr, od chvíle, kdy jsem se narodila!
Ale vy jste se ve veliké kondici dožila právě krásného věku…
Vím, že se to bude různě připomínat. Česká televize nasadila řadu mých „věcí“, to mi hlásí fandové a mám radost, ale jsem neochotná akceptovat tolik zájmu novinářů k tiskovým rozhovorům, prosím, omluvte mě u nich. Vzpomínám velmi často, jak můj Slávek Remunda odmítal, patrně v tomhle věku, ve kterém jsem, jakékoli oslavy narozenin, protože mu připomínaly právě jen už ten věk. Mě samotný věk neděsí, a dokud mám před sebou naplněné hlediště a aplausy ve stoje na závěr představení, připadám si mladičká!
Přesto jedna trochu veřejná oslava bude, že?
Můj 19. květen se bude připomínat až 13. června ve Stavovském divadle, připravuje to Aleš Cibulka pro Tobogan. Jubilanti se mu letos na jaře trochu nahustili. Jiřinka Bohdalová, kterou moc zdravím a blahopřeju, a Mirek Donutil, taky Mirku, ať žiješ!!! - měli před mým datem náskok a rozhlasoví posluchači by si to nestihli jedno tak brzy po druhém náležitě proposlouchat.
Mohla jsem si zvolit hosty, a to bych ráda tedy zmínila, najednou jsem měla tolik lidí na seznamu svýho srdce, že to bylo nerealizovatelné. Pozvala jsem si tedy režiséry, se kterými jsem moc ráda pracovala. Michala Dočekala, který byl i můj dlouholetý šéf v ND, Skútry samozřejmě, ti jsou můj vysněný štáb, který teď vede činohru, mám je moc ráda.
Alici Nellis, kterou jsem vždy v žertu adoptovala jako třetí dceru, slíbila, že přijde. A přátele?! Já v mnoha svých rozhovorech mluvila o přátelství jako o nezodpovědné dělbě duše, protože i jen jedno z nich, aby bylo opravdu přátelstvím, by si vyžádalo mě celou! Někdy jsem tvrdila, že je to víc než láska a že tu já si nemůžu nechat přebít!
A potom, v první řadě Stavovského budou sedět mé dvě dcery! Z těch velkých kandidátů na přátele přijali moje pozvání Jana Paulová, Jiří Lábus, Eva Holubová, Josef Dvořák, pan profesor Petr Neužil. A svedla jsem, alespoň takhle, Igora Orozoviče a jeho kapelu, aby mi přišli zahrát. Takže myslím, že nebudu muset moc mluvit já, že budou mluvit oni a že to bude takové už bez tíže toho termínu.
Sedíme spolu v baru v Divadle Kalich po představení Pusťte mě ven! Což je monodrama o velké hvězdě pařížského divadla a filmu Joce de Guérande, které napsal Jean-Marie Chevret a režírovala vaše dcera Sabina Remundová. A ta se také na scéně krátce objeví…
Hrajeme ji pět let, měla premiéru na Hvězdném létě 2021. Čím dál víc se v ní zabydluji. Tady vedle nás sedí dva diváci, mrkněte nenápadně vlevo, kteří viděli dnes to představení podvacáté. Tvrdí to. To jsem spočítala, 20:5=4, to zase není úplně na psychiatra, ale skoro. Oni mají i jiné favority a ve Stavovském na Audienci už také mockrát seděli - jednoduše - ne blázni, pochopili, za co je nejrozumnější utrácet.
Potvrdila jsem jim, že dneska jsem to hrála jinak, jim kvůli, aby se nenudili. Mám už taková místa, která si tam přimyslím nebo předělám. Ale nechci, aby to vypadalo, že se chodím do divadla sama bavit. Tohle je jediná komedie z těch, ve kterých na divadle hraji, kde si dovoluji, někdy i musím, bez bázně improvizovat a tak, že je to příjemné.
Čím vás text zaujal, když jste o roli přemýšlela?
Měla jsem tu komedii doma na hromádce dobře pět let. Poslal mi ji pan překladatel (Jaromír Janeček), že by chtěl, abych to hrála. Když jsem to prvně četla, tak jsem si říkala: tohle hrát nebudu, to je nějaká Francouzka, tam je v systému divadel všechno jinak, tam se myslí úplně jinak, ty řeči a obhroublé výrazy často… To by mi nešlo od srdce. Tak jsem si říkala, to že ne.
A hra tehdy zůstala na hromádce?
Ano. A pak najednou byla bída za covidu, já jsem to tedy přinesla a přečetla několika členům základní velitelské posádky Divadla Kalich. A oni se smáli. A mě to překvapilo, protože mně to přišlo jen dost sentimentální a ani moc ne směšný. A pak říkali: To je výborný, to dáme, hned se do toho pusť. A tak jsem se aspoň pokusila namítnout, že rozhodně jiný název a oni že ne, že „Pusťte mě ven!“ je právě a rozhodně skvělé - byl covid a byli jsme všichni někde zavření.
Takže jste hru nazkoušeli za covidu?
Pak takhle listuji na chalupě tím textem a napadne mě: kdo mi tam zahraje tu čurdu. Přeci nemůžu říct žádné kolegyni, aby se mnou jezdila po zájezdech a čekala od začátku na konec, aby se na chvíli objevila na jevišti. S tím jsem měla velký problém a vyslovila ho do mailu Sabince, v souvislosti s prosbou, a trochu i s výhrůžkou, aby to režírovala, že jinak do toho nepůjdu.
A ona mi napsala, že to udělá a že - a to jsem jí nenavrhovala, ani mě to nenapadlo - zahraje i tu čurdu. To byl moment, kdy se plní prosba a ještě k tomu nejen herecká, ale i mateřská radost! Ona je po otci nadaná na tato divadelně-režisérská neokázalá kouzla a i herecky, jak ji teď sleduji v Buldokovi z Poděbrad, vidím stopy jeho genů. No a? Pustily jsme se do toho.
Ne že bychom měli vzpomínat na dobu covidu, jsme všichni rádi, že je za námi, ale zkoušení muselo být kvůli všem restrikcím náročné, že?
Zkoušeli jsme tady v Kalichu, kde se netopilo, divadla byla zavřená. Takže jsme zkoušeli v jedné místnosti, kde se táhly nějaké trubky a u nich bylo trochu teplo… Premiéra pak byla na venkovní scéně, kde se tehdy hrát mohlo. A během dalšího uvádění mě překvapilo, jak mi to, nečekaně, nebylo zatěžko. Celé to téma. Sama ta komedie se rozhodla, že se mi „vlísá“.
A i když už kvůli covidu divadla nejsou zavřená, letní scény se po téhle dvouleté celosvětové epizodě uplatňují stále více. Budete tedy Joce de Guérande, zavřenou kvůli své nepozornosti na verandě svého bytu a rekapitulující svůj život, hrát zase na žižkovské scéně Divadla Kalich?
Já ty letní prázdniny trochu sabotuji, ale na začátku a konci letní sezony ji máme na programu. Hraji hodně představení a dcery i kamarádi mi radí, že bych měla odpočívat.
Ano, tady v Kalichu hrajete ještě ve Veletoči, komedii, kterou jste sama napsala podle námětu Jany Paulové, a pak ztvárňujete ve stejnojmenné hře Božskou Sarah, tedy slavnou Sarah Bernhardtovou. A pak Národní divadlo a Audience u královny, zmíněná Kytice a Nebezpečné známosti. A výčet vašich aktuálních rolí doplňují slavné Jezinky a Bezinky ve Studiu DVA.
Audience u královny i Božská Sarah se uvádějí od roku 2015, obě inscenace režírovala Alice Nellis. Hned, jak jsme skončily Audienci, Alice Nellis měla točit film, ale nezískala na něj peníze. Tak jsem ji přepadla a šup - strčila jsem jí Sarah, kterou jsem měla doma už dlouho v úvahách. Ona se toho ujala, udělala nový krásný překlad, a tak jsme hned jely pospolu dál…
Pojďme se věnovat dalším hereckým oblastem, tedy televizi a filmu. Dokončila jste natáčení seriálu Na tělo s Janem Hřebejkem podle scénáře Martiny Formanové. Víte, kdy se bude uvádět?
Určitě bude uveden premiérově a zřejmě nesoutěžně v Karlových Varech, kdy to nasadí v televizi, to zatím nevím. Ale natáčení je už dneska pro mě opravdu únavný proces. Tam se toho musí co nejvíc natočit za jeden den, takže jste často od rána do noci na place, a když pak máte jít večer ještě hrát divadlo, je toho moc. Do toho se už nadšeně nepouštím.
Když jsem utržila nabídku od tvůrců seriálu Buldok z Poděbrad, hrát roli Sabinčiny matky v posledním dílu, už jsem i uměla text, skočila na mě číhavá viróza a ráda jsem štábu dohodila svou skvělou kolegyni Johanku Tesařovou.
A co Alice Nellis, s tou jste natočila dva filmy, nebude třeba třetí?
Tuhle jsem si zrovna pomyslela, řeknu jí, že mi ještě dluží jeden film. Protože mi napsala dva krásný filmy a už je načase se zeptat: A co do třetice?
Máte představu, jaký námět by se vám líbil?
Asi nejdůležitější na filmu je scénář. Někdy se takhle na chalupě zatoulám do trochy vzpomínání, začne mě to bavit, potuluju se po těch svých filmových příležitostech… a začala jsem myslet na ty skvělé autory, na pana Macourka, který byl génius a myslím, že nás opustil k naší velké škodě moc brzy, na režiséry Oldřicha Lipského, Krejčíka, Juraje Herze, Vorlíčka, Dušana Hanáka, Kachyňu, na Jana Procházku, který napsal Kočár do Vídně a pro mě začala filmová kariéra. Není možné vyjmenovat všechny!
Najednou vidím tu plejádu báječných lidí, na které jsem měla velké štěstí. Jak říkala Jiřina Bohdalová v úryvku rozhovoru, co jsem zahlédla, že herec musí mít i trochu štěstí. Já jsem ho měla, ona si to své taky pochvaluje…
Štěstí ve vaší kariéře určitě hrálo roli, ale také za ní stojí plno práce.
Bylo to tehdy tak, že když se objevil „tvor“, kterého režiséři uznali za dobrého k využití na plátně, šlo to jeden film za druhým, člověk to sotva stíhal. Dneska vůbec nechápu, že jsem během toho zkoušela i téměř nepřetržitě v Divadle na Vinohradech, natočila několik televizních seriálů. Časový systém byl tenkrát milosrdnější.
Zkoušeli jsme třeba do 14:00 v divadle, do 18:00 jsme točili něco v televizi a pak jsme šli do divadla hrát představení. A takhle to jelo nepřetržitě. Byla v nás síla a všichni, režiséři, celé štáby, výtvarníci kostýmů, to byli tak báječní lidé, že na nás už zbylo jim ten kostým hezky nosit a hezky je poslouchat, co šeptali do ucha, abych hrála.
Ta vaše dvě monodramata by byla náročná na zapamatování pro mnohem mladší herce. Využíváte třeba nápovědu?
V Divadle Kalich nápověda není, jen u inscenace Pusťte mě ven! sedí za scénou Sabinka. Ale má to jeden zádrhel, špatně slyším! V Národním divadle chodí napovídat Lucie Brychtová, bývalá nápovědka, už je dnes inspicientkou!
Krásně zpívá a kutí si svá představení! Ale já jí nebudu říkat, že ji neslyším. Chci ji tam mít. Z jejích sympatií si vždycky uštípnu kousek síly navíc.
Rozhodně sleduje text a má otevřenou knihu na stránce, kde se právě hraje! Alice mi už od premiéry nechala na scéně na opěradlo křesla nainstalovat takové tlačítko. V případě, že by mi vypadl text, zmáčknu tlačítko, přiběhne komorná a šeptne mi, jako že mě volá Bílý dům. Oznámím to přítomnému premiérovi a můžu si odběhnout do portálu a v klidu se podívat, jak slova pokračují. Ještě jsem to nepoužila!
Iva Janžurová v inscenaci Audience u královny
Tolik práce, kolik zvládáte vy, si zaslouží odpočinek. Jak dnes nejraději relaxujete?
Pro herce, a tedy i pro mě, je doba po úspěšném zvládnutí představení ten největší relax. Od rána už v hlavě podvědomě obtěžuje soustředění na večer a až neschopnost rozptylovat se čímkoli jiným. Pokud hraji Alžbětu nebo Sarah, musím si to den předtím celé projít, probreptat. Někdy si to pustím z diktafonu, žehlím u toho a podobně.
Opakování textu - tím se uklidním. Je to sice úsek úkolu nikoli nejdůležitější, ale je a neměly by mě výpadky paměti rušit v tom hlavním. Jakmile se sejdete s publikem a jste připravená s ním mluvit, může se stát takový malý zázrak.
Ve svém skoro už středním věku jsem se učila jistou metodu, do níž mě zasvěcoval Slávek Remunda, tatínek tady od těch mých holek (ukazuje směrem k vedle sedící Sabině), jak můžu navázat s diváky užitečný kontakt, pokud se dokážu dotknout jejich niter. Ale to byla moje druhá vysoká a ne jednoduchá, nebudu se pokoušet se o tom šířit.
Jste člověk, kterému se splnily dětské sny?
Mám v sobě od dětství touhu hrát divadlo, tenkrát to byla ještě velmi naivní přitažlivost. Když jsme se sourozenci hráli pro rodiče scénky, bráchové přijeli na prázdniny a já jsem zažila první divácký ohlas od maminky.
Plakala smíchy, když mě bratři přestrojili za souseda a vycpali mi břicho polštářem a načernili mi knírek. A od tenkrát mě k divadlu a vší mé práci vábil ten maminčin smích. Dnes to mám pořád v sobě a vlastně nejšťastnější jsem, když z hlediště, kromě tedy těch propojených niter, slyším smích, někdy chechtání a potlesk spojený s legrací!
