Místo diktátora se klaníte uprchlíkům. Nina Špitálníková vystavuje i první sochu Kim Čong-una

Přestože o sobě tvrdí, že není vizuální člověk, cítila, že jejím dosud přineseným svědectvím chyběla nadstavba. „Uprchlíkům, jimž jsem už dala hlas, jsem chtěla dát i tvář, aby se jim lidé mohli podívat do očí,“ říká Špitálníková.

Při tvorbě výstavy spolupracovala s architektkou Barbarou Bencovou, které zadala nelehký úkol: ztvárnit úzkost. Výsledkem je prostor rozdělený na dvě části.

Ta první zpodobňuje líbivé veřejné prostory v Severní Koreji, které zachytil britsko-polský fotograf Michal Huniewicz z pozice běžného turisty. „Vycítila jsem naši symbiózu v tom, jak KLDR vnímáme,“ podotýká koreanistka. Snímky ukazují i tamní absurdity, například přítomnost tažných býků na okraji hlavního města Pchjongjangu.

Pokud se návštěvník odváží vstoupit do druhé, temné sekce výstavy, seznámí se s příběhy uprchlíků i výpověďmi o lidech, kteří režim nepřežili. Z pracovních táborů neexistují žádné artefakty, zažité hrůzy tak zprostředkovávají jejich portréty a textová svědectví o veřejných popravách, nucených potratech či sterilizacích, jež shromáždil francouzský fotograf Tim Franco.

Instalace využívá silnou symboliku, popisky jsou totiž schválně umístěny na zemi. „Severokorejci se celou dobu museli klanět Kimovi. Takto se návštěvníci klaní jim,“ vysvětluje koreanistka záměr, jak je přiměla k tělesnému projevu úcty obětem.

Součástí expozice je unikátní socha současného vůdce. Špitálníková záměrně nechtěla replikovat pomníky předešlých diktátorů Kim Ir-sena nebo Kim Čong-ila. „Kim Čong-un vlastní sochu ještě nemá,“ uvádí. Udělat si s ním selfie si prý ale zatím nikdo nedovolil.

Výstava naznačuje i proměny severokorejské společnosti po covidové pandemii. Následná ekonomická krize se citelně dotkla také elit.

Zajímavým fenoménem je vzestup žen ze střední třídy. „Mají více času šmelit na černém trhu, a tím pádem i víc peněz,“ popisuje autorka s tím, že si Severokorejky dokonce kupují právo nepracovat.

Špitálníková boří mýtus o tom, že lidé utíkají za svobodou slova. Za 95 procenty útěků podle ní stojí ekonomické důvody. Uprchlíci pobývající v Jižní Koreji nicméně čelí diskriminaci podobné té, jakou zažívají Romové v Česku, a to kvůli tmavší pleti a jinému dialektu.

Matoucí je pro ně adaptace na moderní technologie a západní styl života. „Jeden Severokorejec po příchodu do Soulu nechápal, k čemu je na záchodě padesát tlačítek, když stačí díra,“ vypráví koreanistka o střetu dvou světů.

V možné budoucí knize by se chtěla zaměřit právě na to, jak nás severokorejští uprchlíci vidí. Nyní má po ruce úryvky konverzací, jelikož dává přednost přirozeným rozhovorům před účelovým dotazováním. Data pak zpracovává bez využití umělé inteligence, její projekty jsou proto časově náročnější.