RECENZE: Mrazivý Sbormistr uchvacuje i bodá

Snímek zastoupený v hlavní soutěži karlovarského festivalu je jedním z nejočekávanějších domácích titulů letošního ročníku. Ač už od počátku mediální titulky poukazovaly na souvislost filmu s neslavnou osobností Kulínského, jehož zločiny vypluly na veřejnost před jedenadvaceti lety, autor stále zdůrazňuje, že jde pouze o prvotní podnět.

Jistě, základní rozvržení zůstává velmi podobné. Středobodem je prestižní sbor Canticella, v němž poměrně úspěšně figuruje patnáctiletá Lucie (Maya Kintera) a do kterého se zatvrzele, i když to nedává příliš znát, snaží dostat její nepatrně mladší sestra Karolína (Kateřina Falbrová).

Když si Karolínina nebývalého pěveckého talentu povšimne chvílemi okouzlující a jindy ledově odtažitý sbormistr Vítek Mácha (Juraj Loj), má vyhráno. Na rozdíl od své protřelejší sestry ale zatím nezná cenu, kterou ji bude přední místo mezi konkurentkami a účast na lákavém zájezdu do USA stát.

Ve Sbormistrovi není hluchá snad jediná ze sta čtyř minut stopáže. Každá pečlivě zvolená scéna má své místo, a byť má film pomalejší rozjezd, i ten má svůj důvod. Divák tak může plně pochopit sourozeneckou dynamiku hlavní dvojice, u níž se snoubí zdravé i toxické soupeření, ochraňování slabšího a skoro neviditelná láska.

Provazníkovi se daří vyjádřit holčičí dospívání v jeho drzosti a zároveň naivitě, která se dá z pozice autority snadno vykořistit.

Titulní postavu, o níž řekl, že její napsání bylo vůbec nejnáročnější, zkonstruoval do citově nepřístupného predátora, který metodou cukru a biče uchvacuje mladistvé i jejich rodiče a bodá, když to nejméně čekají.

Dílo natočil na šestnáctimilimetrový film. Ten přiléhavě vykresluje atmosféru raných polistopadových let, kdy nedávno nabytá svoboda znamenala spíše absenci hranic a přivírání očí nad vším, co by dnes bylo absolutně nepřípustné. Střídavou náladu filmu, v němž panuje radost i hořkost, skvěle doprovází hudba skladatelského tandemu Pjoni a Aid Kid.

Je přitom škoda, že scénář poněkud opomíjí pohled rodičů, kteří jsou jen pramálo přítomní. O to víc si však publikum může užít, třebaže takové sloveso může v tomto kontextu působit nemístně, suverénní výkony mladých hereček.

Falbrová s Kinterou se zmocňují plátna svou civilností, nenuceným prohazováním ironických komentářů i mrazivým mlčením. Za ním se skrývá hanba a nemožnost vzdoru proti mechanismu, jehož existence se stává veřejným tajemstvím.

Tvůrce svědomitě navazuje na debut Staříci, v němž obdobně sledoval zásadní a nedostatečně prozkoumaný společenský jev naší novodobé historie. Opět, a snad ještě lépe dokazuje, že vidí skrze něj.