Slyšel jsem ženy, jak z baru zpívají Kulínskému do vězení, říká tvůrce filmu Sbormistr Ondřej Provazník

Nějakou dobu potom, co Kulínského zatkli, jsem zažil zvláštní situaci. Seděl jsem v nočním baru, vedle mě byla skupina mladých žen, které komusi začaly uprostřed zakouřeného podniku zpívat neuvěřitelně čistě vícehlas do mobilu. Z kontextu dalšího hovoru jsem pochopil, že zpívají Kulínskému do vězení.

Ten okamžik byl nějak zvráceně magický a na dlouho mi uvázl v hlavě. Když pak v roce 2017 vypukla kauza MeToo, znovu jsem si na tenhle rozporuplný moment vzpomněl. Přivedl mě k myšlence, že bych mohl natočit film inspirovaný aférou okolo Bambini di Praga.

Vnímání se mi posunulo. Zpočátku během soudního líčení aféra vypadala kontroverzně. Bývalé sboristky se rozdělily do dvou pomyslných táborů. Jedny Kulínského výrazně obhajovaly a druhé tvrdily, že s ním zažily otřesné věci, a obvinily ho.

Bylo zajímavé, že nešlo o jednoznačný případ à la Harvey Weinstein (americký filmový producent, předloni odsouzený k šestnáctiletému odnětí svobody – pozn. red.). Stály proti sobě dva proudy, Kulínský přesto nakonec šel za mříže (soud ho odsoudil na pět a půl roku vězení, v polovině byl podmínečně propuštěn, v roce 2018 zemřel – pozn. red.).

Když jsem kvůli scénáři připravoval rozhovory s bývalými sboristkami z Bambini, pochopil jsem, v čem tkví ta rozporuplnost. Nespočívá v jeho vině či nevině, ale v tom, co s ním ony holky během řady let zažily, jaký k němu mají vztah a jak je těžké si to celé připustit a jím nastavený systém potopit.

Ať už šlo o Kulínského oběti, nebo ty, na nichž se nijak zle nepodepsal, utkvělo mi v paměti právě to, že navzdory té špíně se všechny shodovaly, že ve sboru prožily nejkrásnější léta svého dospívání. Navázaly spoustu přátelství a dnes vzpomínají na různé historky ze zájezdů.

Ta éra měla svou velkolepost a mnoho pozitiv, která pak zatemnilo to strašné odhalení. Z tohoto rozporu, kdy je takové prostředí svůdné a zároveň nebezpečné, jsem vycházel při psaní scénáře.

Kulínský je pro mě dominantní zdroj inspirace, vycházel jsem ale i z jiných případů. Zásadním textem o groomingu (psychická manipulace, jejímž cílem je získat důvěru a pak sexuálně zneužít děti či mladistvé – pozn. red.) pro mě byla novela Svolení od Vanessy Springory.

Důležité pro mě byly i dokument Leaving Neverland o zločinech Michaela Jacksona nebo minisérie Nechutně bohatý: Moc a zvrhlost Jeffreyho Epsteina na Netflixu. Mám navíc kamarády ze základky a gymplu, kterým se něco podobného stalo v táborovém oddílu.

O takových věcech můžete napsat jednoduché články s jasným morálním stanoviskem, a bylo by to tak v pořádku. Cítil jsem ale, že chci vyprávět příběh, který je složitější, plastičtější. Odhalit víc vrstev, které je potřeba sdělit, aby se odkryla pravda.

Dívčí postavy ve filmu jsou zcela fiktivní. Žádná Karolína se starší sestrou Lucií, tedy protagonistky, v reálu neexistují. Sbormistrovu matku jsem také napsal podle nějaké své představy, byť tam samozřejmě určitá podobnost je. Příběh jako takový je celý smyšlený.

Snažil jsem se. Bylo extrémně těžké jeho postavu vytvořit. Věděl jsem, že lidé půjdou do kina s očekáváním, že uvidí film o perverzním člověku se stigmatem. Potřeboval jsem, aby ho vnímali odlišně, což se promítlo do práce se scénářem i s hereckým ansámblem.

Do titulní role jsem chtěl obsadit přitažlivého muže. Měl být rovnou od začátku charismatický a fotogenický, aby diváci chápali respekt, který u dívek má. Netvořil jsem totiž minisérii ani seriál, kde můžete postavu postupně vypracovávat. Ve filmu na to máte omezený čas. Proto jsem si vybral Juraje Loje.

Ne, prošel běžným castingem. Příprava na roli mu zabrala nemalý čas. Musel se naučit dirigovat. Pracovali jsme i na změně jeho vizáže, aby se co nejvíc odpoutal od vlastní osobnosti. Tak jsme paradoxně dospěli až k podobě, která se něčím blíží Kulínskému. Těžko tomu uvěřit, ale nebyl to původně můj záměr.

Juraj je ale odvážný herec, který by byl nerad zaškatulkovaný. Rád mění typy, které hraje, a vyhledává výzvy. To bylo pro mě skvělé, protože jeho postava je komplikovaná a výrazně záporná. Holky se ho zpočátku bály.

Zprvu jsem je záměrně držel trochu stranou. Potom mi připadalo, že respektu už cítí dost, a v průběhu natáčení se s ním spřátelily.

Skvěle. Pracovat s neherečkami není lehké, ale konkrétně s Kačkou a Mayou to šlo velmi dobře.

Kačku jsem našel v dětském sboru. Je přirozený talent. Když poprvé přišla na pódium, věděl jsem, že je ta pravá. Má nadání absolutně zachytit danou situaci a nevnímat přitom techniku, ale jen hereckého partnera, na něhož reaguje. Maya je také autentická a hodně poctivá v přípravě.

Celé natáčení bylo uzpůsobeno práci s pubertálním kolektivem. Snažil jsem se z dívek sejmout tlak a zároveň se v tom směru nestřetávat s filmovou produkcí. Někdy to šlo ztuha.

Ty nastanou vždycky. Nikdy kupříkladu nevíte, jaké bude další den počasí. Nakonec ale vyšlo úžasně. V Krkonoších byl dostatek sněhu, i když jsme se báli, že nebude. Na spoustu věcí jsme se však pečlivě připravovali.

New York byl kapitola sama pro sebe. Půl roku jsme připravovali čtyři natáčecí dny. Věci, které nám připadaly nemyslitelné, ale ve finále šly udělat.

Točili jsme nahoře v Brooklynu a pak ve slavné čtvrti Greenwich Village, kde jsme zabrali dvě ulice. Měli jsme tam staré žluté taxíky a komparz, jako bychom natáčeli něco v Česku. Riskantní a náročné bylo točit v metru, nicméně jsme to nakonec s přimhouřením očí dohlížejících newyorských policistů zvládli.

Ukázalo se to být nejlepší volbou. Producenti z toho byli zprvu zděšení. Nebyla to však autorská manýra, filmu to dodalo dobovost a velkou živost. Přispělo to i k maximální soustředěnosti na place. Točit na film je obecně o něco dražší, materiálu je omezené množství, takže se všichni snaží, aby všechno klaplo.

Film jsem zařadil do devadesátých let, protože je to velmi symptomatické. Česká společnost byla dravá, živočišná, běžící kupředu bez ohledu na následky. O deset patnáct let později začala vyplouvat na povrch veškerá špína.

Nechci točit aktivistické filmy, myslím si, že aktivizovat vás dokáže každé kvalitní umělecké dílo. Divák přesto může získat poučení o tom, jak probíhá manipulace, které momenty mohou rozhodnout o tom, jestli se vám stane něco hrozného, nebo ne, a jak i z náznaků rozpoznat systém, který nelze na první pohled spatřit.

Zajímají mě fenomény, které hýbou společností a přinášejí tvrdá dilemata. Rozhodně ale nechci být moralista.

S Martinem jsme už předtím točili dokumentární filmy. Natáčení debutu vás nesmírně zocelí. Zjistíte, jak hraný film funguje a jaká jsou jeho úskalí. Myslím, že jsem to ve Sbormistrovi zúročil.

S Martinem jsme měli rovnocennou roli a vzájemně jsme se podporovali. Nový film jsem ale prostě chtěl vytvořit sám. V hrané tvorbě je režijní spolupráce komplikovaná. Někdy je plodná, jindy ale zdržuje.

Vždycky jsem chtěl být tvůrce a dělat filmy. Když jsem pochopil, že scenárista má minimum možností, jak prosadit, natož vidět věc, kterou napsal, uhnul jsem k dokumentu. Tím jsem se zabýval už na žurnalistice, kde jsem měl televizní specializaci.

Jako dítě nejvíc George Roy Hill, který natočil film Butch Cassidy a Sundance Kid. Poprvé jsem ho viděl někdy v sedmi letech a miluju ho dodneška. Na FAMU mě ovlivnil Ivan Passer. A pak řada dalších filmařů, od kterých se učím.

Rozhodně ano. Karlovarský festival je skvělý odrazový můstek pro následnou dráhu filmu. Čeští filmaři sice žehrají, že to není Berlinale ani Cannes, jde však o důležitou středoevropskou přehlídku s velkou diváckou základnou. Je to to nejlepší, co se nám mohlo stát.