Článek
Myšlenku uspořádat tátovi výstavu jste nosila v hlavě od roku 2012. Kdy vznikl nápad natočit o něm ještě i film?
To, že by mohl vzniknout nějaký film nebo krátký dokument, šlo ruku v ruce s nápadem uspořádat tátovi výstavu. Ten nápad se objevil už někdy před patnácti lety a já se ho nepustila. Začala jsem se proto prokousávat jeho dílem a šla jsem tam, kde bylo nejméně probádané, k jeho fotografiím. Právě fotografie ve mně začaly spouštět další fantazii.
V hlavě se mi objevovaly krátké filmové úseky, které na sebe postupně nabalovaly další obrazy, další myšlenky a další otázky. A spolu s tím, jak jsem pátrala dál, celý ten původně malý nápad postupně narůstal až do rozměrů, kvůli kterým se tu dnes společně potkáváme.
Jak dlouho tedy dokument vznikal?
Vlastně dlouho, protože se rodil společně s výstavou a s tím, jak jsem postupně procházela tátovy texty, fotografie, diapozitivy, kaligrafie a další materiály. Intenzivněji jsme na něm pracovali poslední roky, já nejdřív sama od roku 2021, pak se přidala Aňa s pomocnou rukou a v roce 2023 se připojil Ondřej Trojan. Ale nebyla to kontinuální práce, že bych se na pár měsíců zavřela a věnovala se jen filmu. To ani nebylo možné.
Musela jsem pracovat, abych se uživila, připravovala jsem i jiné výstavy, knihy a přednášky. Takže k filmu jsme se vraceli v různých etapách. I to k němu ale asi patří.
Z jaké části je tvořen záběry z rodinného archivu, těmi pořízenými lidmi mimo rodinu a těmi, které vznikaly pro jeho potřebu v současnosti?
Nevím to přesně, ale pocitově bych řekla, že převážnou část filmu tvoří archiv; i ta práce na filmu je na něm založená. Kromě fotografií, přepisů z VHS a miniDV kazet a také záběrů, které jsem natáčela už jako malá, tak práce s archivem byla spojená i se sběrem vzpomínek jeho kamarádů a kolegů, což jsou hodiny materiálů. Zároveň se mi ale líbilo pozorovat na nových záběrech lidi, se kterými jsem o tátovi mluvila. Jak se tváří, když na něj vzpomínají, jak o něm vyprávějí.
Ester Geislerová se svým otcem Petrem Geislerem na archivním záznamu v dokumentu Dvě deci tuše
A věděla jsem, že já sama budu pro diváka určitým průvodcem, takovým přemostěním, díky kterému se do tématu snáz ponoří. Proto jsou ve filmu občas i záběry na mě. A do rodinného archivu vlastně počítám i tátovy texty, se kterými jsem pracovala. Jsou to texty z rozhovorů, e-mailů, soukromé korespondence, různých poznámek a popisků. Zkrátka všechno, co po sobě zanechal.
Když mluvíme o záběrech, kolik jich doma máte? Už jste je prošla všechny?
Všechny materiály jsem prošla několikrát a myslím, že to pro mě bylo na celém procesu asi nejtěžší. Jak už jsem řekla, na filmu jsem nepracovala kontinuálně, to vzhledem k mým dalším povinnostem nešlo. Vracet se po týdnech zpátky tak bylo někdy složité, na druhou stranu to přineslo i pozitiva - pokaždé jsem v těch materiálech objevila ještě něco dalšího. Hlavní je nenechat se rozptylovat jinými věcmi, ideálně vypnout telefon.
Všechny záběry jsem tedy procházela opakovaně a všechno, co mi přišlo zajímavé, jsem si ručně zapisovala. Timekódy, poznámky, nápady… Tenhle způsob práce mi pomáhá se v materiálu lépe orientovat a později snáz rozpoznat, co je pro film opravdu důležité. Celkem jde o dvacet až pětadvacet hodin filmového materiálu.
Je to portrét vašeho táty, předpokládám, že i premiéra v rámci KVIFF bude rodinná akce. Kdo všechno na ni dorazí?
Tvrdé jádro. A do toho už vlastně spadá i malinký štáb, který to se mnou celé prožíval, takže ti lidé jsou pro mě už taky tak trochu členy rodiny.
Kdybyste měla tátu shrnout do několika slov, jaká by byla?
Já to právě nedokážu. Proto vznikla výstava, kniha i film a stejně toho mám pořád hodně na srdci, ale to už je moje… Byl to nezměrně zajímavý člověk, po kterém toho hodně nesu. Jsem z táty částečně stvořená, a přesto jsme se míjeli.
