Článek
Letošní ročník KVIFF zatím své šedesátiny slaví důstojně. Pozval četné hosty, s nimiž se většina lidí setkat chce. Jenže… Běží také v roce, kdy opět vládne kabinet Andreje Babiše (ANO), tentokrát poskládaný ze stran, které otevřeně vyhlásily boj svobodným médiím: ANO, SPD a Motoristé sobě.
Podobně jako na Slovensku se jejich terčem stala zprvu ta veřejnoprávní. A jak zmínila paní režisérka, bez nich velká část výjimečných kulturních projektů nevznikne. Třeba proto, že okruh výjimečně bohatých lidí není v Česku zase tak široký; co se týče filantropické podpory sport versus kultura, vyhrávají jednoznačně kopačky (sem tam brusle) nad knihami, filmy, divadlem a hudbou.
V praxi tak letos ve Varech vidím, jak těžké je vést tuto obří akci bez jistoty, že vás ti nahoře, ve vládě, mají rádi, anebo že vás aspoň podrží, bude-li třeba. Překvapivě se tu vládních politiků objevilo poměrně dost. Ne, tiskové konference nedělali, nikomu nic nevysvětlovali (ani to, proč musíme bořit model fungování veřejnoprávních médií), jen občas zašli do kina.
Tedy, ne všichni. Taky by se mohli dozvědět, že jimi opěvovaná síla sociálních sítí, které jsou jejich svatým kolbištěm i grálem, v realitě může skončit veřejným lynčem. Strážnická ostuda jim asi na chvíli všem stačila. A tak se ve Varech většinou drží v bezpečí Puppu.
Na filmové projekce do Thermalu se z vlády vydávají ti nejstatečnější. Trochu připomínají indiánské zvědy mapující terén „bílého muže“, dobře, ve Varech těch z „pražské kavárny“.
K odvážným členům vlády paní ministryně financí rozhodně patří. To, že si vybrala film dvou výjimečných, statečných žen, je proto naprosto logické. Jsou přibližně v jejím věku. Mají za sebou život v podobné době. Všechny tři jsou výrazně ženské, jen každá zcela jinak.
Celý sál tleskal, až na Alenu SchillerovouVideo: Martin Kupka/Facebook
Co se asi honilo hlavou Aleně Schillerové, když Helena Třeštíková na pódiu vyzývala k podpoře České televize? Bylo jí trapně? Sumírovala si v hlavě esemesku pro Andreje Babiše? (I ten letos na KVIFF byl, kina vynechal). Anebo si jen říkala: Jen si tleskejte, nám je to jedno, máme ve sněmovně většinu, změny protlačíme silou.
Pro ty škodolibé z nás doporučuji pohled na video, jak slovům o nutné finanční stabilitě ČT tleská i muž sedící vedle ní… Dostal doma vynadáno?
Jisté je to, že ruce Aleny Schillerové ve Velkém sále slova o nutné finanční stabilitě ČT nepodpořily. Ví své. Ti, kdo jsou odkázáni na státní peníze, musí většinou mlčet. Strach, hranice toho, co se ještě smí a co už nesmí, je nejasná. Smrádeček nahrává autocenzuře, v níž nikdo nic nerozhodne, ti schopní branži následně opustí, zůstanou pak slabší, ovladatelné kusy. A o to v celých změnách veřejnoprávních médií jde především.
Proces jejich normalizace po zvládnutí bodu jedna poběží dál. Jako domino. Padne-li první kostka, další se kácejí snadněji. Ostatně tohle nám už ukázali Slováci, kteří v lecčems zase akcelerovali maďarskou cestu. Ve Varech s námi o tom všem mluvil slovenský herec Milan Ondrík.
Ty netleskající ruce Aleny Schillerové jsou jakýmsi symbolem. Ne, nebude líp. Sorry jako. A jen pro pořádek, video netleskající ministryně zveřejnil bývalý novinář Českého rozhlasu. Není jím nikdo jiný než šéf opozice, předseda ODS, Martin Kupka. Skvělá paparazzi práce, gratulujeme!
