Marta Dancingerová: Nejsem organizační typ

Zlatá labuť je prvním dobovým seriálem, ve kterém hrajete? Jaké to je?

Zlatá labuť je pro mě první dobovkou. Loni jsem sice měla možnost se trošku ukázat v sérii Iveta, ale to šlo jen o dva natáčecí dny a o jinou dobu. Takže tohle je pro mě první zkušenost s historickým seriálem. Ale ani moc nevnímám, že by to herectví bylo jiné, protože moje postava pochází z chudých poměrů a dá se říci, že z pražského podsvětí. Takže nemám předepsanou nějakou společenskou konvenci, což je pro mě asi herecky snadnější. Jinak se mi moc líbí se v té době pohybovat. Jsem například ráda, že třeba nepoužíváme mobilní telefony a počítače, protože v té době nebyly, ale předáváme si písemné vzkazy. To je moc příjemné.

Takže se nemusíte moc stylizovat do mluvy a gest konce třicátých let minulého století?

Moje postava úplně tolik ne. I když například chodíme celý den na podpatcích a třeba jenom tenhle fakt, že holky byly zvyklé na podpatcích fungovat vlastně úplně běžně, je také herecky jiným úkolem, než když jste celý den v keckách. Udělá to něco s držením těla i celkovým vyjadřováním. Ale co se týče té doby, zatím nemám v textu příběhu napsaného nic, co by se moc dotýkalo začínající války.

Nyní se objevujete ve dvou časech na dvou televizích v jednom týdnu. V pokračování Kukaček a ve Zlaté labuti. Kukačky už jsou natočené, tento seriál se stále natáčí. A asi bude ještě dlouho.

To asi ano, myslím si, že takový plán a přání producenti mají. A k tomu, že jsem na obrazovkách dvakrát za týden… Také jsem nad tím přemýšlela, když mi došlo, že to vlastně poběží zároveň. Říkala jsem si, že to pro mě bude nevýhodné, protože lidi uvidí mé herecké prostředky častěji, než bych chtěla. Můžu se jim okoukat. Ale na druhou stranu je to tak jiný žánr a jiný styl hraní, že mám vlastně štěstí, že lidé mohou vidět dva úplně jiné přístupy k práci. Myslím, že by bylo horší, kdyby šlo o dva seriály podobného typu.

Diváci vás také mohou vidět v divadle, v Činoherním klubu, tam zase uvidí divadelní herectví, odlišné od toho televizního.

Ano, i když v Činoheráku máme tu možnost a jsme za to rádi, že je to malé komorní divadlo, kde si vlastně, aspoň tedy myslím, divák může připadat jako u televizní obrazovky. Protože herectví tam je nablízko lidem, a proto velice úsporné, civilní. A tím pádem pravdivé. Žádná inscenace tam nepodléhá scéně, kostýmům nebo nějaké přemíře režijního pojetí. Představení je vždycky postavené na hereckých výkonech. V Činoherním klubu mě teď lidé mohou vidět ve hrách Ošklivec, Macbeth a právě zkoušíme novou hru Konsent.

Jak to všechno stíháte? Natáčet seriál, hrát divadlo, zkoušet a starat se o rodinu…

Je to zvláštní. Kdyby mi někdo řekl loni v květnu, když jsme se na seriálu domlouvali, že moje dny budou vypadat takhle, nedovedla bych si to představit. Nejsem totiž moc realista a v důsledku si věci moc představovat neumím. Takže se do toho pustím a pak samozřejmě nějak logisticky poskládám své dny, aby doma vše klapalo. Je to pro mě úplně nová zkušenost, protože nejsem organizační typ. Ale teď už to dělám velice často a mám pocit, že už jsem v tom i docela schopná.

Ale víte, jak to je? Člověk to prostě zvládne, když to takhle přijde. A já si to snažím užít. Myslím na to, že my herci to prostě máme tak, že jednou práce je a za chvilku není. Takže teď mám období, kdy je toho hodně, ale pořád se snažím si říkat: nevnímej jenom to, že musíš všecko zařídit a všechno stihnout. Užívej si to.

Takže teď si natáčení užíváte?

Ano. A i když mám kolikrát dny, kdy toho mám opravdu plný zuby, pak uplynou tři čtyři dny, kdy nenatáčím, a mně se začne stýskat. Protože svou práci mám opravdu ráda. Začátek natáčení Zlaté labutě bylo hodně náročně, protože v prvních třech dílech jsem vlastně na obrazovce pořád. Brala jsem to jako důkaz, že to povolání mám dělat, protože mě pořád baví. Za to jsem ráda, protože to byla těžká zkouška vztahu mezi mnou a herectvím. Takže si to teď opravdu užívám. I kvůli lidem, kteří v seriálu a kolem něho jsou. Z nich jsem úplně nadšená.

Napsala jste také dvě knihy, první povídkovou Nesmělí, na mateřské, druhá je pro děti. Adresovaná vašemu synovi?

Ono to tak vypadá, ale vůbec to tak není, protože já jsem ten příběh vymyslela už asi v šestnácti letech. Tenkrát jsem studovala na brněnské konzervatoři a hodně jezdila na castingy, které zpravidla nevyšly. A na cestách jsem si fantazírovala. Mé sny a představy byly vlastně takovou pohádkou o světě, kde jsou naše sny, které se nám zdají v noc,i spojené s našimi životními přáními. Příběh jsem si zapamatovala, a když mě později napadlo, že bych mohla něco napsat, říkala jsem si, že to není náhoda, že ho mám pořád v hlavě. A asi za deset let jsem napsala knížku Nikolas a tajemství Snozemě.

Ještě stále se ve svém životě řídíte intuicí? Co vám teď napovídá?

Že mám vnímat to štěstí, které mám. Že mám kolem sebe skvělé lidi, kteří mě mohou nějak inspirovat, a nenechat se semlít stěžováním, že toho mám teď strašně moc a potřebovala bych volno. Kdykoliv, když mi to přijde na mysl říkám si, hele tak ano, jsi unavená je toho prostě moc, ale ono to opravdu není jako napořád. Zkus vnímat, že se ti dějí hezký věci. To mi říká intuice.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Knihy: Nikolas a tajemství Snozemě - Marta Dancingerová, Nesmělí - Marta Dancingerová, DVD: Kukačky