Článek
Námět filmu Stínohra vychází z vaší osobní zkušenosti. Řeknete, co se stalo?
Bradáč: Ta zkušenost byla tragická. Má první žena se stala obětí úkladné dvojnásobné vraždy. Asi po deseti letech ve mně uzrála myšlenka, že bych chtěl vyprávět nikoli o tom konkrétním příběhu, ale o tom, jaké to ve mně vyvolalo otázky a velké rozpory.
Jde o to, že při hledání spravedlností je velký rozdíl v tom, jak ho vnímá pozůstalý po oběti a jak instituce. Chtěl jsem zkoumat, co se stane, když se člověk dostane do konfliktu. Svět má pro spravedlnost přesně nastavená pravidla, ale vnitřní postoj jednotlivce může být úplně jiný. Vůbec jsem netušil, jak to udělat, a tak jsem to prostě řekl doma.
Bradáčová: Ten, kdo ve skutečnosti vraždil, spáchal ve vazbě sebevraždu, a Honza se zamýšlel nad tím, že kdyby to neudělal, mohl by ho za pár let potkat. To byl další spouštěcí moment.
Námět je hrůznější než to, co se stalo ve filmu. Proč jste nechtěli být konkrétní?
Bradáč: Vyprávět příběh Věrky a její šéfové Alenky by bylo možné, ale to by byl jiný film. Nám nešlo o to, zdokumentovat, co se stalo, filmový příběh je čistá fabulace, ani postava Jana se mnou nemá nic společného. Toužil jsem se vyrovnat s tím, že absolutní spravedlnost neexistuje a že z některých situací budeme v životě vždycky odcházet s pocitem jistého dluhu.
Když mi vyšetřovatel Mareš po osmi týdnech od zatčení pachatele volal, že se zabil, řekl, že mám ohromné štěstí. Já jsem to tehdy nechápal, ale po čase mi došlo, jak hrozná je představa, že třeba po osmnácti letech potkám vraha své ženy. Z hlediska zákona je to v pořádku, protože ten člověk si odpykal trest a je po všem. Ale pro pozůstalé to určitě není stejné.
A tak jste začala psát scénář…
Bradáčová: Původně ne, oslovili jsme jiné scenáristy. Sice jsem u projektu byla od začátku, ale držela jsem se zpátky, protože, ačkoli jsem filmařka, dokumentaristka, scénář pro celovečerní hraný film jsem nikdy nepsala. Navíc mi připadalo až trochu kýčovité, abych psala scénář na námět vlastního muže. Ale když to z mnoha důvodů se dvěma scenáristy nevyšlo, domluvili jsme se, že to zkusím a snad to zvládnu.
Měli jsme asi šest verzí a před tou poslední mi dramaturg Petr Zelenka řekl, ať to odložím, nechám uzrát a vrátím se k tomu za čas. Byla jsem docela naštvaná, bylo to před šesti lety, těsně před porodem naší dcery, a já už chtěla myslet na úplně jiné věci. Ale nakonec to dopadlo přesně tak, jak nám poradil. Naším hlavním cílem totiž bylo, aby byl příběh sice fiktivní, ale působil věrohodně. A to se, myslím, podařilo až po té pauze.
Režisér Peter Bebjak byla vaše první a jasná volba?
Bradáč: Koketovali jsme sice s jinými jmény, ale Petera jsme oslovili až ve chvíli, kdy jsem byl přesvědčen, že si už za scénářem z producentského hlediska stojím. Tehdy, v roce 2017, dostal v Karlových Varech Cenu za režii filmu Čára. Navíc Vendulka ho obdivovala už od jeho debutu Meruňkový ostrov. Zavolal jsem mu, sešli jsme se a na jaře 2018 jsme si plácli. Jenže covid-19 všechno posouval, a tak je premiéra až teď.
Kdo se rozhodující měrou podílel na hereckém obsazení?
Bradáč: Celý film, tedy i obsazení, je výsledkem maximálně kolektivní práce. Vladimíra Javorského do role vyšetřovatele a Hynka Čermáka jako kamaráda hlavního hrdiny Michala jsme měli v hledáčku od začátku. Vladimír to netušil, Hynek ano, protože se dlouho známe.
Bradáčová: O Vladimírovi jsem snila od začátku. Ale roli jsme mu nabídli v konečné verzi a byla jsem šťastná, že ji přijal. Jinak obrovskou práci v obsazení dalších rolí odvedla Maja Hamplová, naše castingová režisérka.
Slovenský herec Milan Ondrík, který hraje hlavní roli, v Česku zatím tolik známý není, byť jsme ho viděli například v Bourákovi nebo v televizní Marii Terezii. Proč jste ho vybrali?
Bradáč: Za Milana může také karlovarský festival, protože jsme tam byli doslova uhranuti jeho výkonem ve filmu Budiž světlo, za který byl oceněn. Pozvali jsme ho na casting mezi posledních asi devět herců. Do finále se dostal on a jeden český herec a pak začala docela dlouhá diskuse. Pro mě jako producenta se jevil český herec výhodnější, Peter zase tvrdil, že Milan je pro roli Jana přesnější. Takhle jsme si pinkali, diskutovali, a nakonec jsem uznal, že pravdu má, jak zákon káže, režisér. Jsem z Milana v té roli úplně nadšený.
Bradáčová: Milan je intuitivní herec, nikdy nezapomenu, jak přišel na casting, měl v ruce vytržené asi tři papíry z bloku Ledového království, to asi proto, že má tři děti, a tam měl poznámky, jako třeba: Plačem, ty kokot! A jinde zase: V tejto sceně je to v p***, je to v p***.
A už na tom castingu, ve scéně, kde se měl rozbrečet, jsme koukali jako u vytržení, že opravdu brečí, aniž by mu někdo musel nakapat oči. A při natáčení všechny emoce nesmírně silně prožíval. Je ale pravda, že si to odžil vždycky v tu chvíli. Potom to ze sebe hned dostal ven, úplně se vyčistil.
Film se odehrává mimo jiné v boxerském prostředí, které působí až špinavě, temně. Proč to není boxerna, jaké vidíme třeba v televizi?
Bradáč: Chtěli jsme prostředí, které má osobitou patinu. Michalova boxerna je místo, v němž nacházejí útočiště lidé, kteří boxem potřebují načerpat novou energii, odrazit se ode dna. Nechtěli jsme, aby byla moderní, Michal by ani neměl na nic lepšího peníze. Chce poskytnout prostor lidem, kteří mu za to občas něco přinesou, ale není to podmínkou.
Bradáčová: Stará se o lidi, kteří se snaží se svým životem něco udělat, a ten mikrosvět jim může pomoci. Celkově nám šlo o to, aby film s výjimkou používání mobilů neměl určený čas a nebyl to příběh z konkrétního místa. Může se stát kdykoli a kdekoli.