Malíř Roman Franta: Mám rád expresi, ale jsem na ni moc precizní

Spíš retrospektivní výběr. Vytáhl jsem obrazy z depozitáře, některé jsem si půjčil ze sbírek, a moc rád jsem viděl všechny takto pohromadě. Nejsem typ, který v nějaké životní etapě začne něco dělat a pak to rozvíjí celý život. Pracuji v různých cyklech, řeším různé věci, které na mě během let zapůsobí. Kurátor Radek Wohlmuth si s výstavou pohrál, a i díky němu jsem najednou uviděl, jak jsem se ve své tvorbě mnohdy opakovaně vracel ke staršímu období, a jak se to všechno opakovaně potkává a zacykluje.

Spíš ne, vždy maluju to, co mě zrovna osloví, co mě zaujme, s čím rezonuju a co chci prozkoumat. Měl jsem sice dlouhou etapu, kdy jsem se zabýval brouky, a z jejich tělíček jsem vytvářel téměř abstraktní vizuální struktury. Jenže zároveň jsem celou dobu maloval také jiné věci. I tehdy vzniklo pár jiných cyklů, s portréty, rostlinami, zvířaty… Vždycky to ale bylo na hraně reality a abstrakce, to mě ohromně zajímalo, a také množství, množina. No a pak přišly knihy, a tam už jsem si pohrával s texty.

Je to tak. Struktury jsem nejdřív vytvářel z různých rostlin. Studoval jsem pražskou Akademii výtvarných umění a chodil jsem malovat do botanické zahrady. Teprve potom přišly struktury živočišné, zvířecí. Jednou jsem si vyfotil za paneláky na Černém Mostě, kde jsem tenkrát bydlel, takové obyčejné křoví. Zaujalo mě kontrastem červené kůry a jasně modré oblohy. Namaloval jsem dvoumetrový obraz a přihlásil jsem ho do soutěže evropských uměleckých škol.

Z českého výběru jsem s ním postoupil do Londýna. Pozvali nás na finále a najednou mě vyhlašovali jako vítěze. Byl jsem ohromně překvapený, a až dodatečně jsem se v novinách dočetl, že mi ocenění předával šéf Turnerovy ceny. Patřilo k ní i slušné finanční ohodnocení, a tak jsem potom nemusel chodit na brigády a mohl jsem malovat. Bylo to v roce 1995, dva roky předtím, než jsem skončil akademii.

Koncem akademie. Po ní jsem sice namaloval první mandelinky, ale tehdy jsem ještě netušil, že budu jednou tak intenzivně malovat brouky. Vždycky mě na těch strukturách nejvíc zajímal právě ten efekt, kdy z dálky obraz vypadá abstraktně a zblízka je složený z konkrétních tvarů, broučích tělíček nebo fragmentů rostlin.

Namaloval jsem volně rýži a zaujalo mě, jak se mi před očima chvěje. A abych mohl dělat barevnější varianty, vybral jsem si právě brouky, kvůli jejich pestrým krovkám. Přidal jsem pak i nožičky, které tu plochu ještě víc rozrastrovaly, takže se obraz chvěl ještě víc. S tím jsem pak pracoval asi deset let. Pořád jsem zpracovával nejrůznější varianty, nikdy jsem nevěděl, jak obraz dopadne, a to pro mě byla obrovská motivace. Jakmile jsem pak začal tušit, kam to povede, jak bude obraz vypadat, přišel čas s nimi skončit.

Tahle část mojí tvorby souvisí s mými deníky. Strašně rád si na cestách i kreslím, vozím si s sebou skicáky. Kdykoli jsem tedy někam jel, sám za uměním, nebo později i jako pedagog se studenty, kreslil jsem si do deníku, vytrhával jsem ale i obrázky z katalogů na koláže, psal si k tomu všemu poznámky, co jsem viděl. Navíc mě zajímaly i citáty, takže jsem si vypisoval věty z knížek, filmů, rozhovorů. Měl jsem toho tolik, že mě jednou napadlo to zúročit v ateliéru. Začal jsem proto texty používat i do obrazů. A teď v obrazech pracuji s knížkami, což je další forma, jak se na nich dá naložit s textem.

To ne, já ani nekreslím moc hezky, jsou to spíš expresivní kresby. Večer si sednu někam na kávu nebo víno a zaznamenávám si, co jsem viděl. Architekturu, muzeum, ale jenom to, co si pamatuju. Nemám snahu, aby to bylo realistické, pro mě je to vzpomínka. Nápady na obrazy ke mně přicházejí spíš v ateliéru a odvíjejí se od toho, na čem zrovna pracuju – z těch obrazů jdou prostě další motivy a náměty.

Jen občas, to je hodně okrajová věc. Většinou dělám litografii, ta je dobrodružná, hlavně barevná, takže to mám propojené s obrazy. Většinou to ale přijde, až když mě k tomu vyzve nějaká galerie. Sám radši maluju. Spontánní malba a výsledek, který vidím hned, mě baví mnohem víc než když musím čekat celý týden, až vypadne hotový tisk.

Většinou ano. Někdy si udělám rychlou kresbičku tužkou, jen abych si ujasnil kompozici. Nebo si to rovnou rozvrhnu světlejší barvou na plátno. Když se mi to pak nelíbí, opravuju to tmavší barvou, a najednou zjistím, že vlastně maluju obraz.

V podstatě vždycky! Jakmile mám hodně přesnou představu a pracuju podle náčrtu, je to nakonec vytuhlé. Proto nemám náčrty moc rád. Potřebuju, aby malba byla živá, aby byla vidět skvrna, zásah štětce… Rád bych maloval expresivně, ale nejsem tak založený, vždycky to trochu uklidím. Mám rád neuklizenost, nepřesnost, ty náhody v dotecích štětce, i když sám jsem na to až moc precizní. Proto se mi vyplácí odejít od obrazu dřív, to je pro mě lepší varianta než u něj zůstávat dlouho, až se takzvaně „zazdí“.

Samozřejmě to s nimi taky řeším, vždyť odchod od obrazu je ten největší malířský problém. Chtějí obraz dotáhnout, jenže nemají zkušenosti, jsou mladí, ještě nevědí, jak to dopadne, nevidí to. Já už to aspoň tuším, za třicet, pětatřicet let to člověk napozoruje. Přesto se kolikrát sám neposlechnu, nedá mi to… Dobré je obraz odložit a podívat se na něj až druhý den, pak vidíte hned, jestli něco potřebuje, nebo ne.

Byl jsem překvapený, někteří je používají. Ale spousta má pořád ještě klasické skicáky. Rád si je prohlížím, mají tam skvělé věci, dobré akvarely, deníky z cest… U tabletu mi přijde, že to není ono, že to postrádá přímost, spontaneitu, i když studenti s nimi už umí pracovat i živě. Možná je to tedy taky vhodná cesta pro skicování.

Mimochodem David Hockney, který před pár dny zemřel, s tím dělal celé výstavy. Například v New Yorku jsem viděl jeho velkou výstavu jenom z tisků vytvořených na počítači. Je to dobré, ale pořád je to tisk, já mám radši jeho malby, tam je ta syrovost víc vidět. On od toho ale potom taky odešel a vrátil se k tradičnějším věcem. Chodil i do plenéru, to se mi líbí, a naordinoval jsem si ho na léto taky. Člověk si tam odlehčí rukopis, je uvolněnější a přijde si i na spoustu nových odstínů barev.

Vždycky si zajdu do muzea nebo soukromé galerie na staré i současné umění. Člověk si někdy myslí, že už je všechno namalované, ale není. Zaujala mě třeba Katherine Bernhardt, která maluje ohromná plátna, mají nejméně tři až čtyři metry.

Malba je to přitom lehoučká jako akvarel. Zároveň používá intenzivní, až fluorescentní barvy pro jednoduché motivy, jako je meloun, vajgly, citron, plyšák… jsou to zátiší ve velkých, zářivých plochách.

Nemůžu ale říct, že bych měl nějakého oblíbence, pokud jste se třeba ptala na něj. Spíš jen tak pozoruju, co kdo maluje, kam se malba ubírá, jak se vyvíjí, a zároveň mě motivuje a nabíjí energie, která z těch obrazů vyzařuje.

Českou scénu sleduju velmi intenzivně. Na vernisáže ale už moc nechodím, výstavy si obcházím spíš sám. Ve Vile Pellé vystavuje do neděle 21. června zajímavý mladý slovenský malíř Andrej Dúbravský. Vystavoval už v Telegraph Gallery v Olomouci, jsou to krásně barevné akrylové malby, uvolněné, hravé, s velkou dynamikou a z obrazů čiší malířská radost a nadšení.